Autor: Jan Burzanovský · 21.6.2007 · Článek #138 ·
Když jsem se (můj první díl je v němčině, kterýžto jazyk stěží lámu přes koleno s pomocí slovníku) s veškerou úporností prokousal textovými složkami prvního dílu knihy (musím zde podotknout, že velice obsažnými, neboť pro tisk bylo použito stejně drobounké písmo jako pro všechny ostatní Mergusovy lexicony), nemohl jsem si nepovšimnout občasných poznámek o práci na chystaném druhém dílu monografie.Ano, v monografii chyběl kupříkladu výčet většiny barevných forem apistogramm i zástupců dalších uvedených druhů, ale přese všechno mi nebylo jasné, co dalšího by ve druhém dílu ještě mělo být. Po téměř deset let proto budoucí obsah Cichlid atlasu II byl pro mne jednou velikou hádankou.
To, že to nebude stostránkové útlé dílko, pojednávající jen o zmíněných barevných formách, mi bylo vcelku jasné. Od roku 2005, kdy doktor Römer zveřejnil obrázek obalu na webovkách Apistogrammaidiots, má zvědavost sílila víc a víc, neboť z fotky a letmých informací o druhém dílu vyplývalo, že se bude opět jednat o klasickou mergusovskou tlustobichli!
Při loňském výletu na veletrh do Norimberku jsem se těšil, že by se tam kniha již mohla objevit. Neobjevila. Do distribuce se dostala až koncem loňského roku. Tentokrát jsem si již zajistil v očekávání mnohasetstránkového počtení raději verzi vydanou v angličtině. I když mne přátelé z Anglie informovali hned, jak se anglické vydání objevilo u Simpsonů (distributor anglických verzí Mergusů: http://www.stevensimpsonbooks.com)/..., přeci jen jsem si musel počkat až do letošního jara, než se mi kýžený předmět zájmu dostal konečně do rukou.
V množství stran si druhý díl s prvním vůbec nijak nezadal – je jich 1320, obsah je přímo bombastický, nabitý takovými informacemi, které by mne ani v nejdivočejším snu nenapadly. Vezměme to tedy opět popořádku (dá-li se to tak vůbec říci).
V mottu druhého dílu doktor Uwe Römer čtenáři odhaluje, s jakými reakcemi se setkal bezprostředně po vydání dílu prvního. A to povětšinou od dalších autorů obdobné akvaristické literatury (tedy zaměřené na jihoamerické cichlidky). "Nothing has spurred me on like the opposition of experts!" (Thor Heyerdahl) – což volně přeloženo znamená: "Nic mne nepopohánělo kupředu rychleji než opozice expertů!"
Pak následuje obligátní věnování rodině (no nedivte se, u nás k tomu, aby moje paní remcala, že si jí nevšímám a ignoruji ji, stačí bohatě odpoledne, kdy tuto recenzi píšu – dovedete si představit, jak to asi v rodině vypadá, když někdo píše knihu s téměř tisícovkou stran textu? – pozn. aut.).
Za ním strana tiráže, ze které vyplývá, že doktor Römer překládal monografii do angličtiny osobně za asistence Mary Bailey a Mika Wise a na konci stránky je i krom uvedení tisku v Singapuru v podstatě groteskní datum vydání. Proč groteskní? No anglická verze byla totiž vydána 15. prosince 2006 a německá (v Römerově mateřštině) teprve o pět dní později.
Ze stránky, uvádějící celý titul na nás tentokrát juká jedna z "horkých" novinek – samička Apistogramma pantalone sp. n.. Na straně šest je pak autorův úvod datovaný únorem 2006. Dále následuje stránka s obsahem knihy, strany 10 – 16 autor věnoval opět podrobnému poděkování všem, kteří mu přispěli jakoukoliv informací či jinou formou pomoci.
Strany 17 a 18 nás začínají vést přímo ke kořenům. Jsou zde uvedeny nominální seznamy do té doby popsaných apistogramm (celkem 67 popsaných druhů, u těch, o kterých bylo pojednáno v díle prvním, jsou hvězdičky) a též samozřejmě i čtyři v této publikaci poprvé popsané nové druhy. Dále nalezneme seznam synonym a do třetice seznam dosud nepopsaných specií - celkem 54 a opět je hvězdičkami označeno, co z tohoto výčtu bylo zmíněno v prvním dílu.
Stranou 20 začíná nově zrevidovaný Klíč k určování apistogramm (není se tomu opět co divit, jelikož v uplynulém časovém období mezi vydáním obou dílů bylo popsáno a objeveno poměrně velké množství nových druhů a nepopsaných specií). Od stránky 136 po 165 se rozprostírá kapitola Systematika, rozdělená na dvě části.
První pojednává o skupinách a komplexech, do kterých byly apistogrammy rozřazeny s vysvětlujícími poznámkami a historií tohoto systému, ve druhé části jsou popisovány znaky pro analýzy skupin dle meristických znaků jednotlivých druhů a nezařazených specií.
Kapitola Evoluce & biogeografie se 168 stranami je obsahově opět rozdělena na množství jednotlivých podkapitol a, podobně jako tomu bylo v prvním díle, má v úvodu vlastní dvoustránkový obsah. Autor se v ní podrobně zabývá vývojem cichlidovitých – tedy vývojem, kterým tato čeleď prošla až do současné doby, na konci je hlavní předmět zdejšího zájmu, rod Apistogramma.
Najdeme zde schematické kresby kosterního vývoje, pravděpodobný vývoj různých tělesných tvarových znaků, vývoj různorodých tvarů hřbetních, ocasních a řitních (dominantních) ploutví, pravděpodobný vývoj i barevných znaků v návaznosti na přizpůsobování se změnám prostředí v průběhu vývoje jednotlivých druhů.
To vše je opět doprovázeno nejen množstvím demonstrativních fotografií rybek, ale i velice podrobnými, autorem osobně kreslenými a na rozdíl od dílu prvního již barevnými, mapami, pečlivě vypracovanými kresbami a naprosto vyčerpávajícími podrobnými tabulkami s přesnými údaji chemismu i fyzikálních vlastností vod v jednotlivých místech, kde byly rybky odchyceny.
Další část této kapitoly pojednává o fylogenetické historii, doprovodem jsou pestré dendrogramy (větvená struktura rodu, neboli "strom" – pozn red.). Na prvním místě je dendrogram analýzy vzorků 166 apistogramm a deseti dalších cichlidovitých (pro srovnání), pak následují dendrogramy s mapami výskytu jednotlivých linií subkomplexů a komplexů cichlidek (steindachneri-complex, nijsseni-complex, cacatuoides-complex, atd.). Závěr této kapitoly se zabývá geografickými faktory habitatů jednotlivých specií.
Na straně 338 pak začíná kapitola věnovaná konvenčním i moderním metodám určování ryb s aplikací na rod Apistogramma. Je zde psáno nejen o metodách určování podle meristických znaků, ale i o využívání dekódování DNA s nákresy DNA šroubovic, následované tabulkami rozřazování apistogram do skupin podle výše zmíněných kritérií. Stránkou 352 pak začíná kratší kapitola o ekologii, končící na straně 369.
Strana 370 otevírá opět jakýsi pomyslný ústřední blok věnovaný již konkrétním druhům a speciím apistogramm. Tento blok začíná úvodem nazvaným příslovečně jako Předběžné poznámky k rodu Apistogramma (čtyři strany) a na stránce 378 začíná velice podrobný výčet známých druhů a lokálních forem s uvedením míst výskytu rodu Apistogramma, na kterém s Römerem spolupracoval Mike Wise. Tento seznam končí na straně 390.
Samotný blok o jednotlivých druzích začíná na straně 392 druhem A. acrensis (STAECK, 2003). Autor koncipoval tuto část s velkým nadhledem. A to takovým způsobem, že stať perfektně navazuje na stejnou kapitolu prvního dílu a velice dobře ji doplňuje.
I tato kapitola je rozdělena do podkapitol. Na první pohled by si mohl čtenář říci, co oproti informacím k většině validních druhů uvedeným v prvnímu dílu se zde dá ještě dodávat? Při pozornějším pohledu na první stránky této části zjišťujeme, že na rozdíl od lexikonárně zpracovaných informací z dílu prvního je tato část povýšena o kompletní originální vědecké popisy všech druhů a jako třešnička na dortu této nové informační invaze jsou zde poprvé zveřejněny i popisy čtyřech zbrusu nových druhů! (A. huascar sp.n. U.RÖMER, PETER PRETOR & INGO HAHN; A. pantalone sp.n. U.RÖMER, ERIKA RÖMER, DAVID P.SOARES & I.HAHN; A. rositae sp.n. U.RÖMER, E.RÖMER & I.HAHN; A. wapisana sp.n. U.RÖMER, I.HAHN & ANTHONY CONRAD, - vše v. r. 2006)
Na stránce 764 začíná stejným způsobem, jako je tomu u předešlé kapitoly, podaná stať zabývající se nepopsanými speciemi, a ta končí na straně 1147. Poté následují opět nové informace o dalších rodech a druzích ostatních trpasličích jihoamerických cichlidek, u nichž došlo za ta léta k nějakým změnám, či u kterých byly objeveny nějaké novinky.
Tato část tedy pojednává již jen o nových poznatcích u rodů Biotoecus, Cleithacara (pro zajímavost Cleithacara maroni (STEINDACHNER, 1881) /syn: Acara m.; Aequidens m./ byla začleněna mezi trpasličí cichlidky – rod Cleithacara ustanovili to tak v roce 1989 KULLANDER a NIJSSEN – pozn. aut.), Dicrossus, Ivanacara, Mikrogeophagus a Nannacara.
A pomalu se blížíme do finále. Stranou 1210 začíná opět masivní výčet bibliografie, úžasné na něm kupříkladu je, že doktor Römer nevynechal jedinou informaci, byť se mu i nepodařilo zjistit jejího konkrétního autora – tak zde tedy najdeme i několik odkazů nadepsaných "Anonymous" (autor neznámý). Biografie končí na stránce 1288 se závěrečnou poznámkou autora, že tato byla uzavřena v březnu 2006.
Na stranách 1290 – 1297 nalezneme rozsáhlou tabulku genetické analýzy rodu Apistogramma – každý druh v hodnocení 51 taxonů. Na strany 1298 - 1305 Römer vložil přehledný slovník jednotlivých odborných a vědeckých výrazů a pojmů a konečně strany 1306 – 1318 pojímají klasický rejstřík platný pro oba dva díly. U každého hesla tohoto rejstříku je značka, ve kterém dílu je tato položka zmíněna.
Na úplném závěru je opět jedna stránka se stručným autorovým životopisem. Zde je oproti prvnímu dílu změn minimum. No, a jakpak by také ne, když za těch cca devět let se "jenom" plazil a prodíral džunglemi Jižní Ameriky, užíval si radovánek diskusí s přáteli o cichlidách, přelétával mezi Güterslohem (Německo), Jižní Amerikou a farmou Davida Soarese (USA) v Oregonu a poflakoval se u počítače, na kterém psal a u kterého studoval materiály k další více než třináctisetstránkové bichličce...
Končím odstavcem, který by měl představovat něco mezi epilogem a vyžadovaným hodnocením našeho pana šéfredaktora. On totiž tvrdí, že nikdy nic není tak dokonalého, aby se na tom nedalo najít něco negativního (on spíše tvrdí, že součástí hodnocení každé publikace by mělo být i zjednodušené shrnutí potenciálních plusů a minusů – pozn. red.:).
Tak tedy, pominu-li pro českého zájemce poměrně vysokou cenu za oba dva díly (dohromady se může pohybovat někde mezi 2500 - 3000 Kč), jedna věc mi při tom všem skutečně "opět" chyběla. Alespoň stručný výčet barevných forem, který je alespoň částečně vyveden nejen v základním Aqualogu, ale i jeho nedávno Glasserem vydané příloze. Že by na nás po dalších necelých deseti letech čekal třetí díl?
I když jsem dvojku zatím spíš jen prolistoval a nějaké poznámky na toto téma jsem si nevšiml, nemohu takovou snahu doktora Römera do budoucna vůbec vyloučit. Kromě chybějících barevných forem by mohlo konec konců ještě dojít i na další v budoucnu nově objevené a popsané druhy a specie a zařazení množství v současnosti známých nepopsaných specií.
Druhý díl představuje bezesporu novou dimenzi knih o akvaristice! Uwe Römer stvořil něco, co tu zatím nikdy – alespoň v tomto oboru - nebylo. Již v úvodních odstavcích jsem se zmínil o tom, že nastavil laťku velice vysoko. No on ji nastavil tak, že ji kdy těžko kdokoliv jiný dokáže vůbec dosáhnout. Pořídí-li si dnes vážný zájemce o tuto skupinu vrubozubcovitých oba dva díly, nepotřebuje k tomuto tématu již nic dalšího – to není pění zbytečných superlativů, ale konstatování holých faktů.
Všechny další knížky či atlasy, které o jihoamerických trpasličích cichlidkách kdy vyšly jsou ve srovnání s Römerovými knihami jen bláboly dětiček předškolního věku doprovázené většinou velmi kvalitními fotkami, nic víc. Oba dva díly mají dohromady 2632 stran, více než 2700 fotografií, téměř tisícovku kreseb a několik stovek černobílých i barevných map, tabulek a grafů.