Malé rybky s velkou osobností

Autor: Roman Lang · 4.11.2007 · Článek #166 ·

Vítejte ve světě trpasličích cichlidek! Ryby čeledi Cichlidae se v posledních letech těší zaslouženě stále větší a větší oblibě a souvisí to bezesporu s tím, jak široký okruh ryb zahrnuje. Vybrat si totiž může opravdu každý - ryby malé či velké, agresivní či klidné, masožravé, všežravé či rostlinožravé, ryby do měkkých vod nebo naopak tvrdších… Záleží pouze na chuti a přání akvaristy - např. jen známých druhů a místních forem rodu Apistogramma je v současnosti přes 220(!).

Pokusím se vás seznámit se světem tzv. trpasličích cichlidek (angl. Dwarf Cichlids, něm. Zwergbuntbarsche/Zwergcichliden), které tvoří uměle vytvořenou a relativně samostatnou skupinu ryb. Jejím hlavním pojítkem je, že se jimi většinou rozumí cichlidy Jižní Ameriky a západní Afriky dorůstající maximálně 10 cm standardní délky (celkové délky až 12 cm).

K jihoamerickým drobným cichlidkám řadíme mimo již zmíněný rod Apistogramma také rody Microgeophagus, Nannacara, Leatacara a u nás méně dostupný Crenicara, Dicrossus a Taeniacara (candidi). Ze západoafrických se setkáme nejčastěji s rybami rodu Pelvicachromis, případně Anomalochromis (thomasi), Nanochromis nebo Pseudocrenilabrus.

Tento článek nemá ambice vědeckého pojednání. Snažil jsem se pouze uvést základní pravidla pro chov těchto krásných ryb a doplnit je o něco ze svých vlastních zkušeností.

Kdo hledá, najde si

Trpasličí cichlidky získávají na oblibě zejména díky široké paletě barevných variet a forem spolu s relativně malými nároky na prostor. Většímu rozšíření cichlidek mezi akvaristy naopak brání jejich trochu delikátnější požadavky na kvalitu vody a z toho vyplývající reputace problematických ryb.

S tím souvisí druhý problém, a tím je jejich poměrně nízká nabídka v běžné prodejní síti. A tady se dostáváme trochu do začarovaného kruhu. Je problém v slabší nabídce ryb, nebo ve slabší poptávce zákazníků? Vzhledem k tomu, že se nejedná o "vysokoobrátkové zboží", je zřejmé, že se je majitelé akvaristik obávají pořídit do svých prodejních nádrží, protože z důvodů jejich poněkud specifičtějších podmínek na chov nemají jistotu, že u nich vydrží rybky dostatečně dlouho, tj. než získají své nové majitele.

Pravdou nicméně je, že čeští chovatelé, resp. velkoobchody nabízejí těchto rybek nepřeberné množství, takže pokud má někdo skutečný zájem a je schopný po rybkách trochu zapátrat, svůj vytoužený druh si určitě dřív nebo později opatří. Běžně v prodeji je možno narazit na druhy Mikrogeophagus ramirezi, Apistogramma cacatuoides a Pelvicachromis pulcher.

Výběr ryb a jejich počty

Než se dáme do zakládání nádrže pro chov cichlidek, měli bychom si ujasnit, jaké že to rybky vlastně chceme. Důležité je to z pohledu počtu rybek a poměru samců a samic (to se projeví následně při volbě velikosti akvária) a z pohledu nároků na chemické složení vody. Přestože ryby koupené z domácích odchovů nejsou již na optimální hodnoty tvrdosti a kyselosti vody tak vázány, při pomýšlení na odchov je toto třeba brát v potaz vždy - a úspěšně odchovávat chceme přeci všichni, že?

Mezi cichlidky vhodné pro chov v páru můžeme zařadit např. již zmíněné Mikrogeophagus ramirezi, či Pelvicachromis pulcher. Druhy Apistogramma chováme většinou v harémových společenstvích, což znamená, že na jednoho samce připadá více samic. Přesto můžeme i tyto druhy rozlišit podle stupně polygamie. Silně polygamní je např. Ap. cacatuoides, Ap. agassizii, Ap. macmasteri nebo Ap. trifasciata, kdy samci vyžadují více samic. Ap. borellii je méně polygamní, tj. můžeme ho bez problému chovat v harému i v páru a o druhu Ap. nijsseni se hovoří jako o monogamním, přestože i ten bývá občas chován v harému.

U Apistogramm tedy se spíše než o monogamních druzích hovoří o těch méně polygamních, kdy opravdový pár vzniká pouze v době tření. I polygamní druhy lze samozřejmě chovat v páru, ale připravujeme se tím o část jejich velmi zajímavého společenského chování ve skupině. Pro cílený odchov nicméně bývá chov v páru často vhodnější.

Dále nesmíme zapomínat, že cichlidky jsou vnitrodruhově poněkud agresivní a je proto vhodné mít většinou pouze jednoho samce (samozřejmě s ohledem na velikost nádrže). Pokud získáme ryby mladé, popř. máme ryby z vlastního odchovu, může se chovat i ve větší skupině a ryby si postupně vytvoří vlastní hierarchii, která může dlouhodobě fungovat i bez ztrát na životech.

Přidání dalšího samce (často i samice) však končí většinou smrtí nováčka. Chov větší skupiny může být výhodný i z toho pohledu, že se agresivita nejsilnějších jedinců dostatečně tříští a i slabší rybka má možnost v takové nádrží určitý čas žít relativně bez problémů. Z výše uvedeného hlediska jsou tedy dva samci asi tou nejnevhodnější volbou.

Místa výskytu

Než se budu konkrétně věnovat zařízení akvárií pro tyto rybky, stručně se zmíním o životním prostředí cichlidek Jižní Ameriky, které bychom se měli pokusit částečně napodobit. Cichlidky se vyskytují o oblasti od Venezuely na severu po severní Argentinu na jihu. Na západě tvoří přírodní barieru Andy a na východě pobřeží Atlantického moře.

Cichlidky se nachází ve všech třech základních typech vod - čirých, bílých i černých, ale konkrétní místa výskytu jsou si hodně podobná. Většinou to jsou oblasti mělkých říček, slepých ramen či jezírek (hlubší otevřené vodě se ryby většinou vyhýbají). Úkryty poskytují vrstvy listí a větví nebo množství plovoucích rostlin (zvláště druhy Eichhornia a Salvinia), ze břehů zasahují do vody kořeny okolních stromů a husté příbřežní rostlinstvo.

Dále je třeba vzít v úvahu, že v období dešťů se řeky rozlévají široko do okolní krajiny a rybky nachází úkryt mezi běžnou emerzní vegetací. Pravé podvodní rostliny jsou poměrně vzácné.

Nádrž a její zařízení

Při volbě velikosti nádrže je třeba vycházet primárně z jejího účelu. Pokud nám jde pouze o odchov rybek, je u těch drobnějších cichlidek minimem pro jeden pár nádrž dlouhá 30 cm s objemem okolo 20-30l (více je samozřejmě výhodou). K dlouhodobému úspěšnému chovu je vhodné použít nádrže s objemem od 60l, nehledě na to, že větší akvárium je samozřejmě stabilnější i z hlediska kvality vody.

Vzhledem k tomu, že jde o ryby, které si vytváří teritoria, je mnohem důležitější plocha dna nádrže než její výška (stačí 30 cm). Pokud chceme chovat cichlidky ve společenské nádrži a kombinovat více druhů, doporučuje se (zjednodušeně řečeno) minimálně 20-30 cm délky akvária na samici a cca 50-80 cm na samce. V případě harémových druhů je poměr samec/samice asi 1/3-4. Dle mého názoru pouze v chovu ve skupině (angl. často jako "Breeding Colony") vynikne jejich sociální chování, které je činí opravdu zajímavými, ale jak píši - limitující je prostor.


Máme-li vybranou nádrž, můžeme pokročit dále. Chovné nádrže jsou často bez substrátu a dekorací - pouze s trubkou či květináči doplněné nějakou rostlinou. Protože nás ale zajímá i dekorativní účel akvária, budeme počítat i s touto jeho funkcí. Na dno použijte spíše jemnější písek. Jednak je to blízké prostředí jejich domoviny a cichlidky v něm velmi rády hrabou (u dostatečně jemných písků je vidět i jeho prosívání přes žábry - nezapře se zde příbuznost s rodem Geophagus) a pak, dostaneme-li se až k vykulení potěru, nehrozí, že zapadne mezi kamínky, kde bohužel často hyne.

V neposlední řadě patří mezi výhody i snadnější čistění nádrže (v hrubém dnu často zůstává nedobytné velké množství detritu), což je v chovu cichlidek poměrně důležité zohlednit. Za každou cenu se snažíme vyvarovat různých vápencových či mramorových drtí, které výrazně zvyšují tvrdost a pH vody.

TIP: zařiďte si třeba "listové" akvárium ČLÁNEK: Nebojte se listí v akváriu!

Nepodceňte dekorace

U všech teritoriálních ryb je třeba co nejvíce opticky rozčlenit plochu dna. Platí zde totiž trochu paradoxní pravidlo, že čím více je zde potencionálních skrýší, tím spíše budou rybky plavat ve volném prostoru. K tomu nám může posloužit přiměřené množství kořenů, větví, listí (včetně např. olšových šišek), kamenů či rostlin. Přestože cichlidky většinou nežijí v prostředí s bujnou podvodní vegetací, rostlinám bychom se určitě vyhýbat neměli. Mimo již zmíněnou dekorativní funkci plní zejména důležitou úlohu v odbourávání dusíkatých látek.

Cichlidky dělíme na ty, které preferují vytírání do dutin (mimo Apistogramma sp. "Maulbrüter" jsou to všechny druhy Apistogramma, dále Pelvicachromis spp. nebo méně známý druh Biotecus). Volně se vytírají druhy Mikrogeophagus, Leatacara, Dicrossus, Crenicara, Anomalochromis thomasi, ale často i např. Nannacara anomala).

Pro druhy vytírající se do dutin je vhodné zajistit dostatečný počet jeskyněk, okolo kterých si samice vytváří svá mikroteritoria. K tomu nám mohou posloužit právě vhodně naaranžované kořeny či kameny (např. břidlice), ale v nouzi např. i běžné květináče. I když osobně dávám přednost spíše skořápkám od kokosových ořechů, které působí přeci jen poněkud přirozeněji, zvláště když je necháme porůst jávským mechem. Ani jejich samotná příprava není nijak náročná - ořechy stačí pouze rozřezat na požadovaný počet částí, důkladně vydlabat kokosovou hmotu a spařit horkou vodou.

TIP: přiložte květináč či kokos k boční stěně - budete tak moci sledovat starostlivou samičku v péči o jikry i vykulený potěr


Co se týká rostlin, tak dobrou zprávou je, že cichlidky je v naprosté většině neničí (chtěl jsem napsat "v žádném případě", ale na jednom fóru jsem viděl fotky kytek údajně okousaných pestřenci červenými - já osobně jsem se s tím ale nikdy nesetkal). Při jejich volbě je jen na vás, zda chcete vytvořit striktně biotopní akvárium (dle mého názoru téměř nemožné) nebo využijete ty rostliny z celého světa, kterým vyhovují obdobné životní podmínky.

Použijte spíše stínomilné rostliny, protože přesvětlené nádrže cichlidky zbytečně stresují - z toho pohledu je vhodné případně využít plovoucích rostlin, což však množství světla ve vodním sloupci dále snižuje. Zaměřte se proto na méně náročné rostliny jako je např. většina druhů Microsorium, Anubias, dále některé druhy Echinodorus, Cryptocoryne, nebo Vesicularia dubyana či Bolbitis heudelotii.

Voda

Většina cichlidek vyžaduje pro chov a zejména úspěšný odchov měkkou a kyselou vodu. Mezi čestné výjimky patří Ap. borellii, Ap. cacatuoides, Ap. commbrae, Ap. steindachneri nebo Ap. trifasciata; z ostatních cichlidek jsou odolnější např. Pelvicachromis pulcher, Mikrogeophagus altispinosus, Nannacara anomala nebo Laetacara curviceps. Uvedené cichlidky lze odchovat i ve slabě alkalické (pH<7.5) a středně tvrdé vodě (dGH°<10).
Kdybych měl ale zobecnit (jakkoliv to nedělám rád), tak pro bezproblémový chov cichlidek by měly plně vyhovovat následující hodnoty vody - teplota 25-26°C, pH 6,5-7, celková tvrdost okolo 5°dGH a uhličitanová tvrdost okolo 3°dKH. U rybek černých vod je pro snížení pH ideální přidat do nádrže přiměřené množství rašeliny nebo třeba listů mandlovníku - Terminalia catappa (do filtru či např. v punčoše přímo do akvária). Nejenže tím okyselíme a současně změkčíme vodu, ale ještě přidáme prospěšné huminy a další látky (např. působící protiplísňově atd).

U některých druhů to může být právě rašelina, která nám přivede naše ryby do tření (stejně tak jako přidání chladnější a měkké vody při její pravidelné výměně, což pro rybky navozuje období dešťů). Nižší teploty až k 20°C po určitou dobu snáší Ap. borellii a Ap. commbrae, protože tyto druhy pocházejí až ze subtropických oblastí Jižní Ameriky. Teplejší vodu lze naopak doporučit po dobu vývoje embryí a larev, protože ho to výrazně urychlí a tím zkrátíme citlivou fázi života rybek. Jinak teplotu bezdůvodně nezvyšujeme, protože tím bychom cichlidkám zbytečně snižovali délku života.


Vzhledem k tomu, že jsou citlivé na množství dusíkatých látek, je třeba zajistit účinnou filtraci spojenou s pravidelnými týdenními výměnami vody (okolo 1/5 čistého objemu nádrže týdně) - pokud máme možnost a chuť měnit menší množství vody častěji, tím lépe. Mějme na paměti, že výkonný filtr se automaticky nerovná vysoký průtok filtru - cichlidky navíc nevyhledávají silný proud, takže bohatě stačí výměna objemu nádrže za hodinu.

Spoluobyvatelé

Pokud plánujete chovat cichlidky ve společenském akvárium, doporučuji je vždy kombinovat s klidnějšími druhy (vyhnul bych se například poněkud živějším parmičkám nebo mřenkám, které tvoří konkurenci při obsazování dutin). Ty nicméně nemusí být vždy nutně velikostně srovnatelné, já je například bez problému choval s perleťovkami (Geophagus steindachneri a G. sp. Pindare), které byly až 3x větší, nicméně samičky apistogramm je dokázaly od svých teritorií úspěšně odhánět.


Druhou věcí samozřejmě je, že v této nádrži nemáte šanci na jakýkoliv odchov. Nebezpečí pro jikry a potěr představují také krunýřovci, včetně běžně chovaného druhu Ancistrus sp. A když už píši o nebezpečí pro potěr, tak u mne ho bezpečně likvidovaly i středně velké tetry (Paracheirodon innesi, Hemigrammus bleheri).

Podíváme-li se na to z opačného pohledu, lze říci, že k ostatním rybkám jsou cichlidky mimo období tření agresivní minimálně (většinou pouze odhánějí). Špatné zkušenosti mám pouze v době tření se soužitím cichlidek s pancéřníčky rodu Corydoras (s možnou výjimkou drobných druhů jako C. pygmaeus, C. hastatus, C. habrosus) a krunýřovci rodu Otocinclus. Nevím proč, ale tyto rybky se po odehnání vždy obloukem vrací na původní místo, odkud jsou znovu odháněny stále dokola, často to bohužel může skončit jejich ubitím.

Angličtina v případě chovu cichlid s jinými rybami uvádí dva pojmy - tzv. "dither fish" a "target fish". Úlohou "dither fish" je zmenšovat přirozenou plachost a opatrnost chovaných ryb - jejich chování totiž slouží jako jakýsi ukazatel bezpečnosti a dokáže je spolehlivě vytáhnout z úkrytu (nejlépe se osvědčují drobné hejnové ryby). "Target fish" slouží zejména ke snížení vnitrodruhové agrese - jedná se většinou o další ryby shodného či příbuzného druhu, takže se agresivita (zejména samců) tříští a neodnáší to pouze jeden jedinec.

Jako doprovodné rybky jsou nejčastěji doporučovány rody Nannostomus, Copella, Pyrhulina nebo některé druhy sekernatek, u afrických cichlidek pak například některé druhy halančíků. Mimo to, že mají obdobné nároky na parametry vody, je jejich nespornou výhodou, že se tyto druhy zdržují většinou u hladiny.

TIP: z vlastní zkušenosti doporučují Nannostomus marginatus - hezká a relativně dostupná ryba

Krmení

Cichlidky mívají pověst celkem vybíravých rybek a dodávám, že často i oprávněně. Bez problémů přijímají zejména veškeré živé a většinou i mražené krmivo, které se jim vejde do tlamky. Mé cichlidky s oblibou žraly živé patentky, černé komáří larvy i nitěnky - koretry těm menším díky jejich tuhosti někdy způsobovaly mírné problémy. Sušenou nebo umělou potravu přijímají zpočátku velmi neochotně a je nutné je na ni naučit (u mne žerou i vločky, ale velmi často je to doprovázeno jejich opakovaným vyplivnutím).

Zejména u nově pořízených rybek je třeba se zpočátku obrnit trpělivostí, než si zvyknou na změnu krmiva. Výhodou je, pokud nové ryby přidáváme do již zaběhlého společenství - snadněji se pak nechají původním osazenstvem strhnout k ochutnání toho (pro ně) nového. Cichlidky bych vůbec označil za takové "váhavé střelce" - často si sousto musí několikrát prohlédnou z více stran, než se ho pokusí ochutnat a vzácné není ani již zmiňované vyplivování. Pokud je tedy chováte s rychlejšími a žravějšími druhy, hrozí nebezpečí, že po této stránce budou strádat.

Jinak samozřejmě platí, že čím pestřejší strava, tím lépe a přestože jde o masožravé ryby, je vhodné se nevyhýbat ani rostlinné složce v potravě (např. právě ve formě umělých krmiv). Důležité je zahrnout i krmiva obsahující balastní látky, které usnadňují trávení (např. chitinové schránky perlooček). Pokud budeme krmit pouze umělými krmivy, nedorostou plné velikosti a budou méně výrazně zbarvené, nemluvě o případných problémech se třením.

V neposlední řadě je třeba mít na paměti, že černé vody jsou velmi chudé na živiny (oligotrofní) a v té souvislosti i na potravu cichlidek - přílišné překrmovaní v zajetí je tedy spíše kontraproduktivní a může vést např. ke zkracování jejich života. Neměli bychom se tedy vyhýbat občasným půstům, což ale platí pro všechny druhy ryb.

Tření

Jak už bylo uvedeno výše, jsou druhy, které k úspěšnému odchovu potřebují výrazně měkkou a kyselou vodu. Jde o druhy z tzv. černých vod, které obsahují velice málo rozpuštěných minerálů a dalších látek, s téměř neměřitelnou tvrdostí a vysokou kyselostí (pH mezi 3,6-6). Typickým obyvatelem černých vod s hodnotami pH 5,4 a neměřitelnou tvrdostí je např. Ap. nijsseni nebo Ap. baenschi (pH 4,1-6,3). Existuje ale mnoho dalších druhů, které odchováme v neutrální a středně tvrdé vodě, a které jsou pro začátečníky nejvhodnější - typickým představitelem je hojně zmiňovaná Ap. cacatuoides.


Pro úspěšné vytření je třeba zajistit vhodný úkryt či plochý kámen/kořen (v závislosti na chovaném druhu). U cichlidek se většinou nesetkáme s tím, že by byl problém s náhodně vybraným párem, nicméně nelze to samozřejmě zaručit stoprocentně. U ryb rodu Apistogramma máme navíc výhodu výrazného sexuálního dimorfismu, kdy rozlišit samce od samice nebývá větší problém (samice jsou výrazně menší a fádněji zbarvené).



Předpokladem dostat pár (zejména však samici) do tření je kvalitní a různorodé krmení. Pokud již docílíme toho, aby se nám pár vytřel, není problém se setkat s pravidelným dvou až třítýdenním třecím cyklem, a to za předpokladu, že je samici potěr odebírán. Pokud se samice o potěr stará přirozenou cestou, cyklus tření se samozřejmě prodlouží.

Cichlidky přes svou velikost dokáží být celkem produktivní - mohou mít např. snůšky 60-100 jiker (Ap. agassizii), 100-200 (M. ramirezi), 150-300 (L. dorsigera) nebo až 1000 (L. curviceps) - platí pravidlo, že starší samice mívají snůšky početnější. Jikry mívají, v závislosti na druhu a částečně i potravě, různou barvu. Již zmíněná Ap. agassizii má jikry třešňově červené, Ap. cacatuoides je má dle mých zkušeností bělavé až nažloutlé či narůžovělé a Ap. macmasteri nafialovělé.

"Satelitní" samci

Hodí se ještě přidat poznámku o samcích, pro které má angličtina termín "neaker males" (v češtině jsem se setkal s pojmem tzv. satelitní samec, ale nevím, nakolik je užívaný). Dominantní samec totiž ve skupině může tolerovat i další samce, kteří však již sami žádné vlastní teritorium neobhajují a svou velikostí a zbarvením často připomínají spíše samice.

Tito samci se většinou netřou (to je výsada alfa samce), jsou ale zaznamenány i případy, kdy využívají situací, že je hlavní samec nezahání a v pauzách během tření se dostávají do dutin a oplodňují jikry. "Sneaker males" se vyskytují pouze v případě, kdy si samci nejsou schopni vytvořit a obhájit vlastní teritorium. Po odstranění hlavního samce nejsilnější z nich okamžitě nastupuje na jeho místo a během krátké doby získává i výrazné zbarvení, které je s touto pozicí spojeno.




Že jsou samice připravené ke tření, poznáme u apistogramm bezpečně podle jejich výrazného žlutočerného zbarvení, které jim vydrží po celou dobu opatrování potěru (u samice akarky zelené je to výrazný tmavohnědý šachovnicový vzor).

Výchova potěru

Jikry se líhnou obvykle po 2-3 dnech a larvy se rozplavají za dalších 3-7 dnů v závislosti na teplotě vody. Často se stane, že několik prvních snůšek bývá jedním z páru sežráno. Není to nic neobvyklého, rodiče se prostě jen učí, "jak na to". U mne to bylo častější u prvních tření koupených rybek. Pokud se třeli již moji odchovanci, procento prvních neúspěšných pokusů bylo daleko menší.

Jikry mohou rodiče sežrat i z důvodu stresu. Pokud vám jikry zplesnivěly, příčina může být v jejich špatném oplodnění nebo v nevhodné vodě (většinou příliš tvrdá nebo zásaditá). Tady doporučuji využít již zmíněné rašeliny, která působí protiplísňově a bateriostaticky, popř. přejít na vodu s vhodnějšími parametry. Po vykulení přenáší samice (u párových cichlidek i oba rodiče) embrya do jamek v písku a místa jejich pobytu mění z bezpečnostních důvodů i několikrát denně.

Samci většinou nehrají při výchově potěru žádnou významnější roli a zaměřují se zejména na ochranu celého teritoria, jsou však i případy, kdy samice přítomnost samce vůbec nestrpí a v závislosti na velikosti nádrže nebo možnostech úkrytu je třeba přistoupit k jeho odlovu (časté to bývá např. u akarek zelených). Já jsem se však právě u cichlidky papouščí setkal s případem, kdy se samec o hejno staral přímo příkladně a zatoulané rybky bral do tlamky a vracel zpět do hejna.

Krmení potěru

První krmení si většinou potěr v zaběhlém akváriu zajistí sám (jde o různé mikroorganismy - nadšeně je vyzobávají např. z jávského mechu, který doporučuji do každé odchovničky), popř. je možné dokrmovat tekutým či jemným prachovým krmivem pro potěr.

Dle mých zkušeností není právě rozplavaný potěr některých druhů cichlidek schopen čerstvě vylíhlé nauplie žábronožky solné přijmout (v závislosti na jejím druhu) a artemií je vhodné začít krmit až tak od třetího dne. Velikost potěru souvisí nejen s druhem ryby, ale i se stářím/velikostí samice. Krmíme v malých dávkách a pokud možno několikrát denně. Já krmím injekční stříkačkou připojenou na vzduchovací hadičku, kterou vstřikuji artemie rovnou do hejna mladých. Po krmení vidíme na rybičkách krásně plná oranžová bříška. Zbytky potravy se snažíme průběžně odsávat a současně provádíme i častější výměnu vody, protože kvalita vody je pro úspěšný odchov primární.


Při této stravě rostou rybičky relativně rychle, i když rychlost růstu je druh od druhu jiná. Např. u rodu Apistogramma je nejrychleji rostoucí druh Ap. nijssenii, který do 2 cm doroste za 5 týdnů. Dále následují Ap. agassizii (6-7 týdnů), Ap. macmasteri (7 týdnů), Ap. panduro (8 týdnů) a Ap. cacatuoides (10 týdnů). Středně rychle roste Ap. trifasciata nebo Ap. commbrae (12-14 týdnů) a nejpomaleji přibývá na velikosti Ap. borellii či Ap. hongsloi (14-16 týdnů). Uvedené údaje se týkají odchovu mláďat s rodiči - v opačném případě se doba růstu prodlouží o 3 až 5 týdnů.

Pohlaví nejisté

Od třetího měsíce bývá již často rozeznatelné pohlaví a okolo sedmého měsíce se stávají pohlavně dospělými (ale např. Ap. baenschi dospívá výrazně dříve - již asi ve čtyřech měsících). Z pohledu determinace budoucího pohlaví se u cichlidek setkáváme s jedním fenoménem - u mnoha druhů (např. rod Apistogramma a Pelvicachromis) je poměr samci/samice u potěru závislý na teplotě a pH v prvních třiceti dnech života - vedle genotypu tu má tedy vliv i fenotyp.

Obecně při nižším pH a vyšší teplotě získáme převahu samců a naopak (např. u Ap. cacatuoides, Ap. borellii a Pelvicachromis spp. údajně převažují samci při pH 5-6 a samice zase při pH okolo 7). S hodně nevyrovnaným poměrem samec/samice se pak můžeme setkat u potěru Ap. nijsseni a Ap. panduro, což působí problémy zejména profesionálním chovatelům. Pro dosažení vyrovnaného poměru je většinou doporučována teplota okolo 26&#186;C a mírně kyselá voda. Nicméně tato oblast není ještě zcela prozkoumána a uvedené údaje neberte nijak dogmaticky. Jediný závěr, který z toho plyne je, že zde jsou určité faktory mimo geneticky dané, které se spolupodílí na determinaci pohlaví některých cichlidek.

Cichlidky jsou považovány za krátkověké ryby a nutno potvrdit, že právem. V přírodě není výjimka, že nepřežívají první rok, v akváriích jsou dva a více roky nesporným úspěchem.

Závěr

Jak jste jistě pochopili, jsou pro mne trpasličí cichlidky srdcovou záležitostí a všem, které jejich chov alespoň trochu zaujal jejich pořízení vřele doporučuji - získáte krásně zbarvené rybky s velmi zajímavým sociální chováním. Jak s oblibou říkám (pro ty, co mne znají se budu opakovat, tudíž promiňte), jsou to malé ryby s velkou osobností.

Použitá literatura

Koslowski, I. (2002): Die Buntbarsche Amerikas, Band 2: Apistogramma & Co

Datz-Sonderheft (2005): Südamerikanische Zwergcichliden - South American Dwarf Cichlids

Römer, U. (2007): Mergus Cichlid Atlas, Vol. 2

Podveský, F., Eliáš, J. (2001): Mikrogeophagus ramirezi, AT, č. 4, str. 4-11

Pam, P.(2002): Apistogramma cacatuoides - papoušci ve vodě, AŽ, č. 2, str. 6-13

Arnold, Ch.(2004): Drahokamy pod vodou - Apistogramma borellii, AŽ, č. 2, str. 6-11

Eliáš, J. (2004): Leatacara curviceps Akara tečkovaná, AT, č. 10, str. 12-17

Hofmann, J. (2004): Odchovy cichlidek Apistogramma, AT, č. 2, str. 33-34

Bednarczuk, R. (2005): Překrásná nová cichlidka Apistogramma baenschi, ATF, č. 12, str.22-23

Bydžovský, V. (2006): Apistogramma agassizii (STEINDACHNER, 1875), AŽ, č. 4

Bydžovský, V. (2006): Nijssenova cichlidka a její příbuzní, AŽ, č. 5, str. 26-24

Bydžovský, V. (2007): Dělení pohlaví u cichlidek, AŽ, č. 3, str. 21-27

Coleman, R. (1997): Cichlids and Science: Sex Determination, Cichlid News Magazine, Vol. 6, No. 3, pp. 20-21

Apisto Fry: Temperature and pH http://www.thekrib.com/...