Autor: Václav Štěpán · 28.2.2011 · Článek #354 ·
Dokument obsahuje interaktivní galerii, prohlédněte si ji na www.akvarista.cz.
Kvůli špatným kolenům a potížemi s nimi se ze mě stal kolista. Tak říkal kdysi, když byl ještě hodně malý můj syn cyklistům. Po něm jsem v pozdější době podědil staré horské kolo a začal jezdit a to jak na chalupě tak, po Praze. Protože mě jízda po asfaltu nebavila a s horským kolem to není zrovna nejlepší, koupil jsem si turistickou mapu a začal jezdit po jejich značkách. V Praze to až tak velký problém nebyl, stačili mi pouze dvě, ale na chalupě to už bylo horší, musel jsem jich koupit pět.V Praze je provoz cyklistů značný, zato mimo ni jsem si někdy připadal, že jezdím po turistických značkách jen já a ti co je malují. S přibývajícím časem se okruh dojezdu zvětšoval a ustálil se na nějakých 70 – 80 km za sobotu. Začala se zkracovat i doba, za kterou jsem tu vzdálenost ujel, díky lepší fyzičce.
Takže jsem se místo hltání kilometrů trochu začal rozhlížet i po okolí. Protože jsem akvarista a mám i jezírko, okukoval jsem různé louže, potůčky a malé rybníčky. Můj zájem se soustředil hlavně na rostliny a tak jsem byl poměrně velmi zklamán. Většinou byla voda bez jakýchkoliv rostlin, pokud pominu rákosí a podobné porosty. Všude plno ryb, které okusovaly i trávu na břehu. Našel jsem opravdu jen velmi málo rostlin ponořených, nebo s hladinovými listy.
Ze začátku jsem se snažil zachránit i to málo co jsem našel, ale ne vždy jsem byl úspěšný. Pokusil jsem se rostliny rozmnožit v jezírku a vrátit je znovu do přírody.
První příběh začal ale hodně dávno, ještě za tuhého socializmu a dlouho před anabází s jezděním na kole.
Začalo to tím, že jsem dostal od sousedovo příbuzné zajímavou rostlinu. Říkala jí vodní růže. Dlouho jsem se nezajímal, co mě to skomírá v jezírku a až za čas jsem zjistil, že jde o Calla palustris - česky ďáblík bahenní. O dost později jsem se dozvěděl, že je to dokonce ohrožená rostlina naší květeny (C3) chráněná zákonem i v dalších několika státech.
Vysadil jsem ji do malého rybníčku pod vesnicí, kam tekla strouha, která jí protékala. Ten byl silně zdevastovaný protékající vodou a vládl v něm jen okřenek a poslední trs rákosí. Ani bruslit se na něm v zimě pro zelený porost nedalo. Jinak v něm nežilo vůbec nic.
K mému překvapení se rostlina začala ohromě rozrůstat, měla několikanásobně větší listy než u mě v jezírku a ve velkém i kvetla. Přežila i vypuštění rybníčku a poškození hráze.
Teď je z rybníčku jen mělká tůň plná bahna. Jak je vidět na obrázcích, rostlina začala fungovat jako kořenová čistička a i rákosí se vzpamatovalo.
Další rostlinu, kterou se mě po několika marných pokusech podařilo rozmnožit je Sratiotes aloides, česky řezan pilolistý. Dostal jsem ho na burze výměnou za akvarijní rostliny. V jezírku sice rostl a i se přes zimu množil pomocí dceřiných rostlin. Nikdy se však nevynořil a nekvetl. Je to opět silně ohrožená rostlina (C2) naší květeny a chráněná zákonem.
Občas jsem pár rostlinek dal do brašny na kole a při jízdě po polních a lesních cestách jsem do různých rybníčků rostliny dával, uběhlo pár let a výsledek žádný. Až jsem narazil konečně na krásnou mělkou lesní tůň s jílovým dnem, která byla, pokud jde o rostliny krásně zarostlá. Dal jsem do ní tři malé rostliny a odjel. Byla to ale poměrně vzdálená destinace a já jsem se tam několik let nedostal.
Trochu mě trápilo zdraví, a když jsem se vylízal z problémů a vyrazil po své oblíbené delší trase, čekalo mě ale ohromné překvapení, tůňka byla už před tím pěkně zarostlá, ale teď se v ní vyskytovaly stovky krásných exemplářů Sratiotes aloides.
I když je tůně hodně zastíněná, některé rostliny i kvetly a je vidět, že se jim tu opravdu daří.
Doufám, že se s rostlinami nic nestane a někdo další se pokusí o něco podobného jako já.