V roce 1997 jsem zvažoval koupi akvária. Měl jsem k dispozici ocelový stojan atypických rozměrů, a tak volba byla jasná – nechat si vyrobit akvárium na míru. Při prohledávání inzerátů a telefonního seznamu jsem narazil na inzerát firmy SkloREX. Akvárium objednal a v říjnu 1997 jsem si ho odvezl domů. Od té doby uběhla sousta času, během kterého jsem firmu průběžně navštěvoval. Nebylo možné si nevšímat změn, kterými prostory firmy za tu dobu prošly... Dnes je SkloREX bez zbytečné skromnosti jednou z největších a hlavně nejuznávanějších akvaristik minimálně na území celého Česko-Slovenska (o čemž svědčí i ohlasy ze zdejší diskuse: http://www.akvarista.cz/... Rozhodně dost důvodů pro to, abych si vzal na jednu z listopadových návštěv diktafon a uskutečnil rozhovor s člověkem nejpovolanějším – Jaromírem Šmerdou. A že jsme to vzali pěkně z gruntu...

900 litrů v paneláku

Mohl byste čtenářům portálu www.akvarista.cz trochu přiblížit kořeny vašeho vztahu k akvaristice?
Za to, že akvaristika dnes živí celou naši rodinu, může moje manželka, respektive tchán - dokud jsem se neoženil, akvaristou jsem nebyl. Jako kluk jsem o akvaristice nevěděl vůbec nic, spíš jsem modelařil. Nepočítám-li tedy krátké období v dětství, kdy jsem měl doma malou elementku se skalárami. Po jejich úmrtí veškeré mé akvaristické snažení na dlouhou dobu ustalo. Teprve s tchánem jsem se k akvaristice vrátil. Měl v panelákovém bytě ve sklepní kóji několik akvárií a poprvé mě vzal na lovení planktonu do Holásek (brněnská městská část, pozn. red.).
Na základě této zkušenosti jsem v roce 1983, kdy jsme dostali družstevní byt, pořídil první akvárium. Našel jsem si jednoho z prvních výrobců lepených akvárií v Brně, pana Lokra z Komárova, který akvária lepil doma ve vaně. Mělo rozměry 120x40x50 centimetrů, to si pamatuji dodnes. Pod něj jsem si nechal svařit stojan a následně nádrž vyšperkoval různými kontrolkami. Teď již samozřejmě vím, že čím složitější systém, tím je to horší. Na základě prvních chovatelských úspěchů, kdy se ve společenské nádrži namnoží kde co, jsem pak po různých skříňkách začal kupit další a další akvária. Časem ta stodvacítka byla málo, následoval skok na stošedesátku. Protože jsem zvyklý na to, že vše, co dělám, dělám pořádně a do všeho vlítnu po hlavě, ani stošedesátka časem nestačila. Našel jsem prostor v obýváku, kterému jsem potom přizpůsobil všechno – nábytkovou stěnu se zakomponovaným akváriem, dva metry deset dlouhým.

Takže vám stačilo k akvaristice přičichnout a hned vás zcela pohltila?
Jak říkám - když se do něčeho vrhnu, je to bez kompromisu, všechno ostatní jde stranou. Potom existuje, kromě rodiny, ta jediná záliba, a do ní jdu se vším všudy. Čili tato nádrž měla objem nějakých 900 litrů.

900 litrů v paneláku? To byl tehdy asi problém...
Samozřejmě, člověku to vrtá hlavou, pro jistotu jsem tedy měl půl váhy přenesené do zdi, druhá půlka stála na podlaze. V průběhu času jsem zjistil, že paneláky jsou sice hrozná věc, ale mají jednu obrovskou výhodu – super nosné stropy, které unesou kdeco.
Ve finále, abych to trochu zkrátil, jsem měl kromě zmiňované devítistovky pokojík vyloženě vyčleněný jako "rybárnu". To už jsem musel jít za statikem, který tenkrát panelák navrhoval a zkonzultoval jsem s ním, jestli u dané stěny může být stojan s akvárii. Statik doporučil kotvení do zdi. Musel jsem tedy vrtat do panelu díry, obyčejnou vrtačkou bez příklepu, na 45 šroubů. Celkem bylo místnosti asi 2,5 tisíce litrů vody. Toto byly mé začátky soukromé.

Když nemůže hora k akaře, přijde akara k hoře

Pohybujeme se ještě před rokem 1989?
Pohybujeme se okolo roku 1985 až 1986. Než se ještě dostaneme k tomu zvratu, tak s tím ponořením se do akvaristiky jsem zjišťoval, co by asi tak nejvíce odpovídalo mému naturelu. Nakonec jsem zakotvil u velkých jihoamerických cichlid. Dal jsem si tehdy cíl, že akvárium musí být veliké. A když je veliké, musí v něm být velké ryby, ale zároveň by tam měly být i rostliny. Všeobecně se v akvaristice tyto dvě věci - velké ryby a rostliny - moc nekamarádí. Tenkrát jsem se, díky veškeré dostupné literatuře, což byly pouze knížky od p. Zukala, dostal až k rodu Aequidens – akary. Tyto ryby snad jako jediné z – tehdy dostupných - velkých cichlid splňovaly kritérium, že se jakž takž snesou s rostlinami. Samozřejmě, že u nás byly k dostání tenkrát prakticky jen Akary modré. Začal jsem pátrat i po jiných zástupcích tohoto rodu a shodou okolností se naskytla situace, kdy Franta Csefay, uznávaná brněnská osobnost v akvaristice, sháněl zájemce o "freundschaft" s východoněmeckými akvaristy z Výmaru. Podařilo se mu sehnat skupinku lidí, která byla ochotná tam vycestovat a recipročně tady ubytovat a starat se o východoněmecké akvaristy.

Ve východním Německu byla tedy nabídka lepší než u nás?
Tenkrát bylo pro nás východní Německo akvaristický ráj, protože oni měli přece jen blíž k západnímu Německu. K nim se dostávaly ryby, které jsme my mohli vidět tak akorát v časopisech, které se sem "omylem" a pokoutně dostaly. Odtud jsem si potom dovezl Aequidens rivulatus, dalšího zástupce rodu Aequidens v mých akváriích. Když už jsem si řekl, že půjdu po akarách a zjistil jsem, že druhy které bych si představoval u nás ani ve východním Německu neseženu, vedla pro mě jediná cesta přímo do západního Německa. Díky pátrání po těchto rybách jsem se navíc přinutil i k oprášení svých základních znalostí němčiny.

Vycestovat na otočku před listopadem 1989 do SRN pro ryby?
Systematické pídění po těchto rybách mě dovedlo k poznání několika lidí ze západní Evropy, konkrétně ze západního Německa a Norska, kteří se rovněž specializovali na rod Aequidens. Nesměle jsem je požádal o prodej některých ryb, ale zjistili jsme, že bez osobního kontaktu to prostě nejde. Co jiného zbývalo malému českému človíčkovi, který se nedostane k výjezdní doložce, než pozvat je sem, do Brna. Tak přijeli dva kamarádi ze západního Německa. Museli tenkrát na Rozvadově čekat 5 hodin, než se dostavil veterinář, podíval se na jejich sáčky s rybami, řekl "ja gut" a pustil je dál. A tak přivezli ryby, které u nás neměly obdoby (Aequidens coeruleopunctatus, A. metae, A. sapayensis ...). Prostě ryby, které člověk u nás neměl vůbec šanci získat. Najednou jsem měl to, po čem jsem toužil, a co víc - dařilo se mi ryby i množit. Šest nebo sedm prvních odchovů těchto druhů v republice tehdy patřilo mně. On se jimi nikdo jiný až tak moc nezabýval, takže toto prvenství nebylo tak těžké získat.

Jistě, tyto ryby tu nikdo moc neznal a každý neměl nebo neuměl sehnat kontakty v zahraničí.
Tak, tak… Podvědomí o těchto amerických cichlidách je bohužel takové, že jsou to "bagristi", kteří přerovnají celou nádrž, zničí všechny rostliny a pobijí ostatní ryby. Já jsem dospěl k závěru, že je to trochu jinak. Pokud taková ryba, konkrétně teď mluvím o většině jihoamerických cichlid, vyrůstá v prostředí s rostlinami od prvopočátku, tak je berou jako přirozený prvek svého okolí. Může dojít pouze k tomu, že rostlinu odstraní z prostoru, který si vybere ke tření. Pak rostlinu může vyrýt, ale jen v případě, že dělá důlek pro přenesení vykuleného plůdku. Případně může odstranit nějaký list zavazející připravovanému tření na kámen. Toto je zjištění, které by mohlo spoustě lidí pomoci v rozhodování, jestli opravdu tyto ryby volit, nebo ne...

Osudné rozhodnutí v září 1990

Akvaristika ale nebyla tehdy vaším živobytím. Jak jste nasazení pro ni zvládal zkombinovat se zaměstnáním?
Toto všechno probíhalo ještě před rokem 1989. V té době mě živilo projektování. Ale když už jsem se do akvaristiky tak tvrdě zakousl, tak jsem, řečeno s trochou nadsázky, za čtyři hodiny v práci zvládnul to, co bylo zvykem za osm a vyšetřený čas věnoval pátrání v akvaristických vodách.

Produktivita práce dříve byla hodně slabá. Uměle vytvářená pracovní místa, jen aby všichni byli "zaměstnaní"...
Jistě, ale nadřízení byli spokojeni, že je práce hotová. Já jsem byl v tomto směru také spokojen, že mě nikdo moc neobtěžoval, takže pohoda a spokojenost na obou stranách.
Přišel konec roku 1989 a s Keramoprojektem, kde jsem projektoval silnice a místní komunikace, to začalo vypadat dost nahnutě. Naštěstí jsem předešel pád této organizace a začal jsem lepit akvária.
Už jsem je lepil od roku 1988 jako "vedlejšku" pod hlavičkou Obvodního národního výboru, který mi k tomu dal povolení. Moje první kroky proběhly opět ve spolupráci s Frantou Csefayem, kterému jsem pomáhal při výrobě již zmiňované devítistovky do obýváku a přitom zjišťoval, jak se to vlastně má dělat. Veškerá další akvária ve zmiňované akvarijní stěně jsem si lepil sám. Postupem času se ozývali známí, kteří mě žádali o lepení nádrží atypických rozměrů. Tak jsem je vyráběl doma v obýváku nebo předsíni. Akvária jsem pak vozil po burzách, třeba v tehdejším Pionýrském domě. Tím jsem si udělal předpoklad pro to, abych nebyl závislý na projektování. V momentě, kdy to začalo jít s Keramoprojektem z kopce, jsem se rozhodl k osamostatnění a začal se živit čistě výrobou akvárií.
První impuls k tomuto rozhodnutí mi dodal Ing. Eduard Bureš, dlouholetý předseda Cyperusu a vedoucí stálé akvaristické výstavy v Brně na Radnické a zároveň i akvaristiky na ulici Vachova.

Ano akvaristika na Vachově ulici byla v té době moje nejoblíbenější. Líbil se mi interiér, protože stojany s desítkami akvárií byly tuším provedeny ve dřevě a vypadaly velmi dekorativně.
Pan Bureš tenkrát přišel o dodavatele akvárií, kterým bylo pro jižní Moravu Družstvo invalidů na Bubeníčkově ulici. Po roce 1989 přestali být vinou zvedajících se cen skla a sklenářských prací konkurenceschopní a s činností skončili. Tak se mi otevřela cesta a na žádost Ing. Bureše jsem tento uvolněný prostor zaplnil svojí produkcí. Požadovaný objem výroby byl tak velký, že nebyla šance to zvládnout jako vedlejší činnost k hlavnímu pracovnímu poměru. Musel jsem se rozhodnout pro rychlou změnu. A ta nastala v září 1990, kdy jsem dal výpověď v Keramoprojektu a během tří dnů se vrhl na soukromé podnikání.

Předpokládám, že zvýšený objem výroby jste už nelepil doma v obýváku?
Samozřejmě, že jsem tyto objemy už nemohl vyrábět doma. Měl jsem výhodu v tom, že panelák, ve kterém bydlím, má jen čtyři patra a relativně rozsáhlé sklepní prostory, o které moc lidí nemělo zájem. Pronajal jsem si máčírnu – místnost 3,5x2 metry - a tam jsem začal lepit skla, která jsem si nechával řezat v různých sklenářstvích. Důležité bylo to, že tam byla voda.