Pobřeží jižní Keni I.

Autor: Roman Rak · 14.2.2009 · Článek #258 ·

Lehký úder o zem. Hluk obou obřích motorů Boeingu 767 přecházejících na reverzní tah sílí. Zároveň cítím i na svém těle velmi intenzivní brždění. Během několika vteřin letoun přechází do pojezdové rychlosti a směřujeme k letištní hale, která oproti výšce směrovky a celkovým rozměrům letounu připomíná spíše cirkusovou maringotku.

Mombasa. Po zhruba deseti hodinách čistého letu z Prahy přes Frankfurt jsme devět tisíc kilometrů od domova, v rovníkové Africe. A jak za pár hodin poznám, úplně v jiném světě lidí, času, zvířat a pochopitelně i životních hodnot.

Konec října, začátek listopadu, celkem 14 dní poznávání tohoto světa. Vím, že času je málo, než bych chtěl zde strávit, ale navíc se v práci nedokáži uvolnit. Musíme efektivně využít co se dá, vidět a zažít toho co nejvíce a bezpečně se vrátit domů. Láká mě Indický oceán i pobřeží, potápění, mangrovníkové porosty, safari, savany, tropický prales i místní obyvatelstvo.

Volím strategii ubytování v hotelu, odkud denně vyrážíme za zážitky. Hned první doušky vzduchu dávají vědět, že jsme v tropech. Vysoká vlhkost, která nesmírně unavuje takže se ani moc nedivím místním budovatelským tempům a životnímu rytmu. Dva dny mi trvá, než pochopím, že namočený ručník venku neusuším, ale musím si jej na noc vzít do klimatizovaného pokoje.

Už v hale hotelu Papillon Lagoon Reef jsem nadšen. Vše je postaveno z místních materiálů, převážně ze dřeva a kamene. Recepční hala je součástí tropické zahrady, do které plynule přechází. Jezírka a potok obývají asi 30 cm velcí tlamovci, které nedokáži určit. Velké ryby a mezi nimi spousta drobného potěru. Všichni v naprosté pohodě.

Na dně leží listy spadlé z tropické vegetace, barva vody má to správné čajové zbarvení. Jinde je zase běloučký písek, ve kterém jsou vyhloubené hnízdní krátery o průměru někdy i více jak metr pro jediný pár šedomodrých tlamovců s vínově červenými ploutvemi.

Bílá pláž

Vždycky jsem snil být na chvíli na pláži z bílého korálového písku, nad kterým se sklánějí kokosové palmy a nikde není ani živá noha. Na první pohled se mi mé přání splňuje, než poznávám skutečnou realitu. Jelikož jsme na rovníku, rozdíl ve výšce mořské hladiny mezi přílivem a odlivem je někdy i několik metrů! Po většinu dne je pláž zalita mořem a odliv ji odkrývá jen na několik málo hodin. Takže tady nemohou být ani lehátka, slunečníky či cokoliv jiného, neboť by to moře okamžitě odneslo.

Na turisty jsou na pláži navíc pořád nachystaní tzv. "beach boys". Pokud bych měl definovat stručně jejich význam, prostě bych řekl černí veksláci. Jakmile vyjdete na pláž, okamžitě vás obklopí ze všech stran a snaží se něco prodat – různé vyřezávané figurky, přívěšky na klíče, korálky, náramky, šperky, ale taky služby jako zájezdy na safari, potápění, výlety a bůhví co ještě.

Občas jsou to zároveň i žebráci, kteří po vás loudí peníz na školní uniformu, jídlo pro děti a manželku, tělesně postižené či nemocné. Nabízejí výměnu propisovaček či ponožek z místní lidovou tvořivost ale pak nakonec si řeknou ještě o další peníze. Jejich vyvolávací ceny jsou někdy i ve stovkách dolarů. Není problém usmlouvat o řád níže ale i tak se zde žádný nákup nevyplatí.

Jakmile se podíváte ale trochu více hlouběji do kontinentu, poznáte, že chudoba vypadá ale úplně jinak a mnohem depresivněji. Tihle zneužívají neznalost turistů místních poměrů. Fakt je, že beach boys jsou opravdu nemístně a vytrvale otravní a vlezlí a dokáží znechutit zdejší pobyt. Naštěstí do hlídaného areálu hotelu si netroufnou.

Knižní průvodci doporučují si koupit u jednoho nějakou drobnost a ten ve vidině dalších obchodů se stává jakýmsi vaším patronem ochráncem a ostatní drží v uctivé vzdálenosti. Chcete-li si něco koupit, nejlépe a nejlevněji pořídíte v tranzitní hale při zpátečním odletu.

Celé jižní pobřeží Keni je typické mělkou (v době odlivu) lagunou, hlubokou obvykle ne více jak 1,5 metru. Na dně ale najdete zase jen a jen bílý písek, protože v době přílivu divoké vlny Indického oceánu všechno zničí. Pokud se chcete podívat blíže na život v mělkých vodách, musíte vyrazit na vnější korálový útes, který od pobřeží bývá vzdálen 800 až 1200 m.

Zpravidla jedinou možností si je najmout člun, kterým se odvezete na dočasně vystupující souš. Za motorový člun nebo domorodou plachetnici vydlabanou z kmene stromu zaplatíte 5-10 USD. Na mělčině, z jedné strany obklopené plitkou lagunou a z druhé strany oceánem, lze pobývat tak 3-4 hodiny, než ji opět nemilosrdně zatopí voda.

I těch pár hodin ale stačí na to, aby se člověk, který se nikterak nechrání proti palčivému tropickému slunci, ošklivě spálil. Pokud šnorchlujete či plavete ve vodě, doporučuji tričko alespoň s krátkým rukávem a velice dobře si opalovacím s co nejvyšším ochranným faktorem krémem namazat lýtka a stehna ze zadní části. Ty jinak obrovsky trpí. Ideální jsou ale plátěné tříčtvrteční kalhoty nebo lehký neoprén.

Odliv

Hned první den po příletu se vydávám na průzkum vnějšího korálového útesu. Domorodci mne zastrašují, že to je nebezpečné kvůli žralokům. Když vidí mou výstroj i fotoaparát, nechávají mne být. Žraloci jsou v těchto místech lží.

I na vnější straně útesu je oceán nehluboký, velice pomalu se svažující. Pohled je zde ale úplně jiný, než v Rudém moři. Je to hodně zelených, hnědých a rudých řas, které vytvářejí husté porosty a jež se ladně pohybují sem a tam podle diktátu příchozích vln.

Korály jsou nízké. Větší rozmanitost bývá v hloubce až tak kolem 15-20 metrů, ale i zde platí, že korály tvoří jen nízký porost při dně. Divoký oceán všechno nemilosrdně ničí. Jsou tu silné proudy, voda je tak prokysličená, že na povrch těla i na fotoaparátu se okamžitě tvoří bubliny, které je nutné z objektivu otírat.

Kochám se přes masku pohledem na místní život. Oproti Rudému moři je pohled jakoby nudný, fádní; teprve při detailnějším zkoumání lze spatřit spoustu drobných rybek i dalších živočichů. Po dvaceti minutách, kdy mám pod sebou hloubku tak kolem 2-3 metrů zdvihám hlavu abych se podíval zpátky na pobřeží.

S velice nepříjemným pocitem zjišťuji, že odliv ještě trvá a za těch pár minut mne odnesl několik set metrů do otevřeného oceánu. Proti všem zásadám jsem v oceánu sám, na korálovém platu nikoho nevidím. A i kdyby – místní černoši většinou neumí plavat – ve sladkých vodách jsou krokodýli nebo různé choroboplodné zárodky, takže koupání se v rovníkové Africe moc nepraktikuje. Navíc žádná z loděk není na vnější straně korálového útesu.

Pokouším se plavat zpět a zjišťuji, že i při obrovském úsilí, a to mám ploutve, stojím téměř na místě. Málem propadám panice, protože po usilovném čtvrthodinovém plavání se nemohu nikterak přiblížit na mělčinu. Obrovská životní zkušenost. Mé blbosti a neopatrnosti, na kterou nikdy už nezapomenu, naštěstí pomáhá příroda. Mám kliku, protože nastává příliv, který mne žene zpět na korálový hřeben.

Vlny se mi lámou za hlavou a přepadávají v tříšti přeze mne. Radost, že se blížím k mělčině, ale netrvá dlouho. Vlny si se mnou pohrávají jak s korkovým špuntem a mlátí mne o korály a skály hlava nehlava. Konečně jsem z vody, ale pořezaný a odřený, z nohou mi všude stéká krev. Opět štěstí v neštěstí mne zachraňují neoprenové potápěčské boty s tvrdou podrážkou. I přes ně mám rány na kotnících, které jsem doléčil až měsíc po svém návratu.

Nemít boty, nevím, nevím, jak bych dopadl. Fakt je ten, že v tropické oblasti i malá otevřená rána se stává problém díky obrovské vzdušné vlhkosti. Neustále mokvá, nehojí se, i když zasypáváte antibiotiky. Samozřejmě že léčení moc nepomáhám, protože každý den se znovu a znovu vracím do slané vody.

Na souš korálového plata jsem se vyhrabal úplně vyčerpán a několik dalších minut ležel jak mrtvola a nabíral sil. Holt některé zkušenosti musíme zažít na vlastní kůži. Plavání u pobřeží otevřeného oceánu je úplně něco jiného než Středozemní či Rudé moře, odliv i příliv, podvodní proudy, jsou tu mimořádně silné, takže opatrnost je na místě. Na první pohled bývá vodní hladina zcela nevinná. Chvilky pohody, radosti i štěstí se mohou během několika mála minut změnit v drama boje o holý život.

Drobné lagunky

Odlivem na hřebenu útesu, který vyčnívá nad hladinu oceánu, vznikají malé i větší lagunky, jezírka, či prolákliny rozmanitých tvarů a hloubek. Zde jsou po dobu několika hodin, než zase přijde příliv, uvězněni nejrůznější živočichové i rostliny. Někdy si stačí jen sednout na bobek a pozorovat cvrkot ze shora.

Mnohem hezčí je pohled pod hladinou. Stačí maska a šnorchl. Vápencová skála je nesmírně členitá, plná kouzelných zákoutí, převisů a jeskyněk. Na dně je zářivě bílý písek, jindy zase korálová drť či úlomky větších korálů. Do toho někdy rostou různě barevné řasy, jež díky velmi vysoké intenzitě slunečního svitu a množství rozpuštěných plynů v příbojové turbulenci prosperují. Skrývá se tu drobný potěr i běžné korálové rybky, které nežijí v symbiose se sasankami či korály.

Pro mne tenhle svět otevřel úplně jiný pohled na možné podvodní biotopy. Umíme si představit různé sladkovodní biotopy, rostlinná či klasická mořská reefová akvária. Tohle je úplně něco jiného a v umělých podmínkách mořských nádrží asi velmi složitě technicky uskutečnitelné. Velmi vysoká intenzita světla, křišťálově čistá voda s velmi vysokým obsahem vzdušných plynů, o kterých se neustále stará příboj. Ten zároveň plní funkci extrémně účinného odpěňovače, který odbourává z vody škodlivé biologické látky.

Někomu může stačit se procházet po pevném podloží. Je nutno si ovšem dávat pozor na nerovnost terénu. Velice lehko může noha zapadnout při neopatrném kroku do ostré pasti. Obuv je zde nutností. Nejenom že i mrtvý korál je neobyčejně ostrý, ale jsou zde vyplaveny ostré ježovky, které se tu velmi hojně vyskytují.

Můžeme se kochat i různými vyplavenými hvězdicemi a lasturami. Ale pozor! Stejně jako v Egyptě, i Keňa legislativně zakazuje vývoz jakéhokoliv biologického materiálu, včetně schránek mrtvých jedinců. Beach boys vám přesto budou nabízet, abyste si od nich něco koupili. To, že z toho můžete při odletu mít starosti, už je nezajímá. Důležité pro ně je, aby získali nějaký ten peníz.

Vzpomenu-li si na poznatky získané z pobytu, musím říci, že mne pobavil zákon, zakazující pod vysokou pokutou až uvězněním čůrat na otevřeném prostranství. Pochází nejspíš z puritánské doby anglického kolonialismu. Pravděpodobně platí reálně jen ve městech, protože si neumím představit, jak to praktikuje místní obyvatelstvo žijící v savaně. Ale to jsem trochu odbočil.

Procházky i pozorování života na korálovém platu je nezapomenutelným zážitkem, který je srovnatelný i s potápěním do větších hloubek s přístrojem. Světelné podmínky jsou v hloubce do 2-3 m pro podmořské focení ideální. Díky žhnoucímu rovníkovému slunci se obejdete bez nutnosti používat blesk. Fotky tak vypadají naprosto přirozeně, bez ostrých a tvrdých stínů nebo přepálených míst. Lze používat i časy 1/125 či 1/250 sec při ještě dostatečně vysoké cloně, aby snímky rychle plovoucích rybek byly ostré ve velké hloubce ostrosti.

Dneska se s vámi loučím a připravuji další dva díly – z přístrojového potápění a z návštěvy mangrovníkových porostů, která byla kromě safari největším zážitkem mého pobytu v Keni.

A ještě několik snímků na rozloučenou: