Každý ji zná. Pes jitrničku sežral nebo deset malejch černoušků nebo zakládáme akvárium. Kdo je pozná, začne se mu v tu chvíli zatmívat před očima, krátí se dech, infarkt se zdá být dílem okamžiku a kudla se otvírá v kapse. Těm, co je právě objevili, však otvírají nové obzory, pocity, dojmy, možnosti...

Někdo se do toho vrhne bezhlavě. A protože "já jsem samozřejmě nejchytřejší", udělám si to "sám a nejlépe". A hrne se objevovat ameriku či vynalézat kolo. V tom lepším případě se časem dobere k uspokojivému výsledku, v tom horším s akvaristikou definitivně končí.

Ti moudřejší či systematicky založení si pořídí nějakou literaturu, něco si o oboru, do kterého se hodlají vrhnout, přečtou a pak, vyzbrojeni teoretickými znalosti, se vydávají na podobně trnitou cestu jako jejich "bezhlaví" kolegové.

Ti nejmoudřejší vědí, že chybami se člověk učí a nejlepší je učit se chybami druhých. Najdou si báječné diskusní fórum týkající se akvaristiky a tam se na ně vrhne hejno sršňů, kteří již dávno zapomněli na své pionýrské začátky a pěkně jim vytmaví, že se ptají na naprosto samozřejmé věci, že dělají začátečnické chyby, mají hloupé dotazy a vůbec ruší v důležité zasvěcené diskusi. Psychicky odolný jedinec se s tím nějak srovná a opět vyráží na stejnou cestu jako jeho předchůdci.

A to jen proto, že předávání zkušeností je holý nesmysl. Nevěříte? VĚŘTE!!! Dám vám skvělý příklad. Zkuste se posadit holým zadkem do vosího hnízda a pak mi tu zkušenost předejte...

Co tím chci říci? Že každý má právo na své vlastní chyby a že zkušenosti jiných mu nepomohou se jim vyhnout. Umožní však lépe se vypořádat s jejich následky.
A proto volám znova a znova... Pes jiiitrniiičku sežrááál... vlastně Zaklááádáááme akvááá!