Být lékařem, ordinoval bych akvaristiku jako recept na dlouhé a spokojené stáří. I
když v tomto případě se jedná jen o rozměr, který si vymysleli lékaři. Ač mají ti
pánové, o kterých píši, na zádech hezkých pár křížků, dávají nám mladým pěkně na frak.

Vždy se těším, když je mohu alespoň párkrát v roce vidět při akvaristických setkáních. Žijí po celé republice. Člověk pookřeje a zjistí, že jeho vlastní problémy jsou strašně malé, když potká pamětníky dřevních dob české akvaristiky. Tak bych jim chtěl touto formou poděkovat za to, že mezi námi stále jsou a berou nás mladší jako své partnery. Jmenovitě dvěma, ale i těm mně zatím neznámým.

Nejlepší buchty bývaly a snad ještě jsou v Ústí nad Labem. Již je tomu pár let, co mne přátelé vzali po výstavě na návštěvu k tehdejšímu dlouholetému předsedovi ústeckých akvaristů, panu Švehlovi. Každoroční rituál konzumace sladkých pochoutek paní domu po skončení výstavy se vlastně tehdy konal naposledy. Předseda šel do funkcionářského důchodu.

Ale já na to odpoledne musím stále vzpomínat. Viděl jsem totiž na vlastní oči nestory české akvaristiky, kteří mezi koštováním ze sebe sypali historky z akvaristického pravěku a já žasnul. Ti pro mne do té doby neznámí pánové, s vlasy hodně prokvetlými stříbrem, vzpomínali na své začátky s velkým humorem.

Stále si třeba nedovedu představit, jak dvakrát denně foukali duše z kol náklaďáků, aby mohli provzdušnit své nádrže. Vyprávěli o technických fíglech, které vymýšleli a mezi sebou si je předávali, aby si práci kolem akvárií co nejvíce ulehčili. Nejvíce mne zaujalo nadšení a obrovská vitalita, která z nich zářila. Nežijí jen minulostí, ale ovládají technické vymoženosti současnosti.

Hned jsem zapomněl na svá bolavá záda a do rybárny začal nastupovat s nadšením. Dlouho nevydrželo. Přicpal se filtr, chcípla trepka, zplesnivěly jikry a svět byl zase šedivější. A to nejsou všechny strasti dnešních dnů.

Seznámil jsem se i s další legendou naší akvaristiky, rychnovským doyenem, panem Ešpandrem, který nedávno slavil šedesátileté soužití s akvaristikou. A už to zase ve mně bylo. Do důchodu mám ještě hrozně daleko. A perspektiva je to neradostná. Ale když si vzpomenu na ty "pány akvaristy", bez nichž bychom asi nebyli tam, kde jsme, vidím ty současné problémy nějak růžověji. Navzdory tomu, že se potýkáme se stále většími ekonomickými (a nejen takovými) problémy, má akvaristika u nás stále více úspěchů.

Každému z nás se stane, že přijde den, kdy máme všeho dost a nic se nám nechce dělat. Jak to, že ti otcové-zakladatelé pořád hýří optimismem? Nejspíš proto, že hůř už bylo a teď by mělo být líp. Že není a bude ještě dlouho trvat než bude, to už je bolet nemusí. Ale oni zůstávají pořád stejní. Jen si přeji, aby tu s námi byli co nejdéle. Protože to, s čím my se potýkáme, oni už mají za sebou a vždycky tak mile umí člověka "nakopnout"...

Nedávno publikovaný text o problematice soutěží samců Betta splendens (Soutěžící soutěžící: ČLÁNEK: Soutěžící soutěžící) vyvolal velmi slušnou odezvu mezi akvaristy bez rozdílu věku. Tedy jak se to vezme. Dvě třetiny názorů - od těch nejmladších a nejstarších akvaristů shodné - pro mne milé - a pak trochu řekněme vyčítavé či bojovné Ty patřily vesměs generaci akvaristů, o níž se jako o důchodcích bude psát přece jen ještě za dlouho.

Zatímco první skupina názorů obsahovala ve většině případů spravedlivé rozhořčení nad některými možno říci nespravedlnostmi v soutěžích a jejich hodnocení, z druhého tábora se ozvaly hlasy, které mne trochu zaskočily. A že prý nic neumíme, když naše beťáky poráží třetí, čtvrtá jakost asijských samců, které se nedají prodat v západní Evropě a u nás to stačí.

To že tenkrát když oni začínali pořádat výstavy, to byla jiná! Beťáků na soutěže byl dostatek, nemuseli se nakupovat. Oni se totiž prý nenakupují z důvodu toho, aby jejich majitel urval pohár, ale proto, aby přišedší návštěvníci alespoň něco v expozici viděli. To my mladí to prý musíme zachránit. Paradoxně mám pocit, že touto cestou nás (už jsem v mladším středním věku) těžko někdo vychová, když vidíme jak to také jde dělat. A dělat soutěž z "musu", to radši nedělat nic.

Uspořádat dneska výstavu, soutěž, či "jen" burzu, je skutečně dřina. Znám to z vyprávění Plzeňáků, Rychnováků, Pražáků i úvalských. V pár lidech se do poslední chvíle kouzlí, aby bylo možno návštěvníkům něco ukázat. Je málo těch, kteří mají čas, a často i chuť, přiložit ruku k dílu. O to více před všemi pořadateli smekám klobouk.

Nebudu široce rozpitvávat již publikovaný text, ale šlo o to, že živorodkáři na soutěžních výstavách vystavují téměř ze sta procent své odchovy, zatímco betí samci jsou z domácích odchovů jen ve zlomku. Ostatní se koupí ve velkoobchodech. Nepsal jsem text po soutěži, ale dlouho před ní, abych nebyl podezříván v případě špatného výsledku, že si s pořadateli vyřizuji účty. Naštěstí i vyšel před konáním soutěže v Plzni v rámci výstavy Akvarista 2007, které jsem se také účastnil.

A zase si musím vzpomenout na akvaristické veterány. Od nich se asi vychovávat ještě nechám. Za jejich mlada bylo problémů určitě více, ale přesto se takové akce pořádaly a každý vystavoval to své, co měl doma. A byli na to pyšní. V propozicích soutěží betích samců se nehovoří o tom, že soutěžit smí pouze samci odchovaní soutěžícím a tak toho lze využít.

Avšak domnívám se, že ke zkvalitnění chovu bet u nás to přispěje jen stěží. Není nic jednoduššího, když chceme ukázat návštěvníkům výstavy jiné formy bet, které nám chovatelé nedodají do soutěže, je skutečně koupit a s patřičným komentářem umístit.