Zhyne. Fuj, to je morbidní konstatování. Když umře pes, kočka či papoušek, koná se zpravidla rodinná tryzna. Na mnoha zahradách, či jiných oblíbených místech, jsou vyvýšeniny s křížky, jmény, na skromných hrobech se objevují oblíbené hračky či pamlsky. V den výročí i květiny.

Je málokteří z nás něco podobného nezažili. Pominu okázalý hřbitov v hlavním městě, který je ukázkou všeho možného. Vztahu ke zvířeti, snobstvím, snoubícím se často s obrovskou okázalostí, a často i ukázkou obrovského vztahu k estetice. Což dokazuje sbírka i velmi vzácných dřevin z celého světa, umných plastik či hezkých samorostů.

Nedávno jsem se těšil na jaro, až se zase bude jezdit do výkupů s rybkami v kraťasech, bude teplo a ptáci budou zpívat. No jo, ta doba tu je, ale už zase nastaly problémy, se kterými si přece jen moc rady nevím. Období žab táhnoucích k vodě je díky počasí naštěstí již námi. S trochou hrůzy vzpomínám na tu kličkovanou mezi nimi, aby jich člověk, co nejméně dostal pod kola.

Teď ty přeživší už mají vesměs nakladená vejce a nebo ještě hledají, ovšem již v bezpečí chladné vody, svého partnera. Nyní přichází to horší období. Přece jen čím menší živočich se nám dostane pod kola, tím menší strach a ošklivý pocit z toho máme. Avšak co taková srna hledající místo, kde porodí svého kolouška. Chová se na silnici jako zběsilý janek, zvláště pak po ránu, kdy ji světlo reflektorů vytáčí k šílenství. A propos, když jsme u těch janků, zajíci na silnici jsou rovněž hlubokým zážitkem.

Často přemýšlím o tom, proč se tu na stránkách objevují dotazy na téma, jak vyléčit nemocné dánio, čichavce či skaláru. Přece jen by bylo jednodušší, než kupovat drahé léky, rybku šetrně utratit a koupit si novou. Když vidím podobně postiženého šoféra jako jsem já, tak už tomu začínám rozumět.

Mám za sebou dvanáct beden živých ryb a vždycky musím udělat vše proto, abych se nestal vrahem. Sebe, protijedoucího, ryb za sebou a nakonec i toho ušáka prchajícího před vozem. Dneska jsem přibrzdil před přecházejícím ježkem, aby se v klidu dostal od škarpy k té druhé a měl jsem asi stejný pocit jako policista v Americe, kterému se nedávno podařilo zastavit dopravu na čtyřproudové dálnici, aby mohla překonat silnici rodinka kachen. Troubení a hulákání nechápajících řidičů mne nechalo úplně chladným. Uvědomil jsem si, že pro život nám milých zvířat se prostě musí udělat úplně všechno, pokud to přímo neohrozí nás.

A konečně se dostávámek tomu, proč tolik, pro mnohé snad i nadbytečných, slov. Naučil jsem se vnímat své chyby v chovu tak, že než přejdu z jednoho konce rybárny na druhý, nesmím vědět nic. Jen to, kde jsem udělal chybu. A stejně tak, jako u toho jednoho zhynuvšího dánia se musím vyvarovat toho, aby se neopakovalo pohřebiště v pětistovce plné kančíků. A na silnici už jezdím tak, že neřeším snad jen protivné hraboše, před ostaními zvířaty brzdím. Tak pozor na mě i na ostaní živé...