Obrovské cichlidy jakéhokoli druhu majestátně proplouvající nádrží v dokonale harmonickém páru jsou zážitkem pro oko každého jejich ctitele. Rád bych se soustředil na ty jiho a středoamerické, s nimiž se piplám nejdéle.

A nemusí se jednat jen o čtyřiceticentimetrové Parachromis managuensis a jim příbuzné giganty. Své kouzlo mají i menší cichlidy, které ovšem pro jejich problematické chování řadím mezi velké cichlidy. Klasickým příkladem jsou "salvíni" (Nandopsis salvini) a jiní konfliktnější kančíci.

Sestavení chovného páru, který bude spolu ladit, to je noční můra chovatele. Zatímco u Archocentrus nigrofasciatus musíte dát pozor na to, aby ty dvě vyvolené rybky byly hlavně odlišného pohlaví, u ostatních druhů je třeba zvolit variantu přirozeného výběru, a to pokud možno z co největšího počtu ryb. Pravda znám "machry", kteří tvrdí, že si koupí deset cichlid a z nich sestaví čtyři chovné páry. Ovšem jako pravidlo bych tuto teorii nerad přijímal. Protože není zcela pravdivá. Z matematiky je známé pravidlo pravděpodobnosti.

Rozbíječi konfliktů

V současné době intenzívního množení ryb s cílem co nejdříve vyprodukovat rozměrově příhodné zboží pro krámy a výkupny dochází stále častěji u cichlid k poruchám sociálního chování. Ať už je to přílišná agresivita, neschopnost harmonického odchovu mláďat, neschopnost rozmnožování a dalších poruch. Proto při sestavování chovných párů je nutné být hodně opatrný, neboť drobné pošťuchování velkých ryb zpravidla vede ke konci té slabší.

Prvními opravdu velkými cichlidami, které se objevily v mých nádržích byly potoční akary (Aequidens rivulatus). Na nich jsem začal uplatňovat pravidlo "deset". Tedy že tento typ cichlid je třeba nakupovat v minimálním počtu deseti a více ryb. O krásách těchto akar, ale i ostatních chovanců druhu Aequidens se nebudu nijak rozšiřovat. Prošly nádržemi většiny z nás.

V dobře členěné nádrži se skutečně první pár k sobě začal mít brzy. Což je signál k odlovení vybrané dvojice, neboť začne organizovat pořádek podle svého. Ovšem velmi rychle se našel i druhý pár a nastala neuvěřitelná mela o prostor ve třistalitrové nádrži. A tu se ukázalo, jak jsou důležité další ryby ve skupině. Než jsem vyklidil nádrže pro oba páry, zbylých šest akar drželo vášně na uzdě neustálým vplouváním mezi rozvášněné dvojice. Ty se rvaly jako o život.

Nikdy jsem se neodhodlal nechat dva páry akar v jedné nádrži, protože se snažím, pokud to jde, nechat rodiče všech cichlid vodit mláďata. Například u modrých akar (Aequidens pulcher) jsem zkusil nechat v nádrži dva páry. Slabší pár o svá mláďata přišel a navíc obě ryby byly hodně potlučené.

Ovšem jsou ryby, které se docela bez potíží třou v "podivné" chovné skupině, ačkoli se nejedná o africké tlamovce. To jsem viděl třeba v případě uar (Uara amphiacanthoides), které si přítomnost mentátora nedokázaly vynachválit. Dva páry velikých placek opanovaly své poloviny nádrže. Ty neopouštěly a mezi nimi se přibližně ve středu nádrže potulovala lichá samice. Pravda je, že výtěry, které byly obrovské, musel chovatel odsát do vedlejší nádrže.

Nesnášenlivé páry

Některým párům nepomohou rozbíječi vlastního druhu. Proto jsem začal používat velké sumce, ale bezvousé, skryté za pořádným pancířem. Gibouši či plekouši se jen tak něčeho neleknou. Nejhorší situace nastává v okamžiku, kdy se podaří dostat do souladu pár a začneme se domnívat, že už bude klid.

Několik let jsem usiloval o vytvoření chovu "Cichlasoma" (Nandopsis) salvini. Z deseti ryb se tři páry vybraly celkem rychle a první mláďata na sebe nedala dlouho čekat. Potud to byla idylka hodná zaznamenání do paměti. Přiznám se bez mučení, že jsem ale tento druh ryb z paměti vymazal navzdory jejich nádhernému zbarvení brzy. Ovšem vůbec jsem netušil, že se do podobné situace dostanu o pár let později s kančíky zlatými (Thorichtys aureus).

Nesetkal jsem se u "salvínů" s tímto jevem sám. Ryby odvodí mláďata v dokonalé symbioze a mohou kolem sebe mít příslušníky svého i jiného druhu. Jsou pečlivé a svůj prostor uhájí. Ovšem po odstavení mláďat se samec vrhá na samici stylem kriminálníka, který léta neviděl sukni. A jen velmi otrlé samice jeho nabídky ustojí. Po několika takových odchovech většinou končí soužití těchto ryb smrtí samice.

O zlatých kančících píše ve svých knihách již Rudolf Zukal jako o velmi problémových rybách Ta pravda se nijak výrazně postupem času nezměnila. Jak si lze pomoci? Pokud nechceme přijít o samice, osvědčily se mi dva postupy. V případě dostatečně velkých nádrží je dobré nechat pět, deset mláďat s dospělými. Tak jsem salvíny i Thorichtys aureus udržel nejdéle. V případě aureů to ovšem nefunguje zcela.

Proto jsem začal tyto ryby odchovávat ve skupině a buď jikry nebo čerstvá mláďata dávám do zvláštních nádrží. Ovšem jako všelék tento postup také nefunguje a proto je třeba mít v rezervě odchovy, které necháme růst, aby se dalo pokračovat v dalším chovu. Postupně se totiž ryby vybíjí bez rozdílu pohlaví a zjevné příčiny.

Italsky laděné domácnosti

Zdá se, že cichlidy mají různé povahy i u jedinců stejného druhu. Nesetkal jsem se s vážnějším konfliktem u červenohrdlých kančíků nebo třeba u herosů, ryb, které prošly našimi nádržemi. Domnívám se, že se to týká i vyložených dravců. Managujští kančíci (Parachromis managuensis) svým obrovským vzrůstem budí respekt a přitom mám pár, který pro sebe přímo dýchá, a to odvodí mláďata v klidu a míru.

Co je zvláštní, nepodařilo se mi po jednom tření odlovit všechna mláďata a další výtěr přežil bez újmy, navzdory po nádrži bloumajícím dvoucentimetrovým starším sourozencům. Tento pár jsem dostal po prvním tření a ani stěhování o sto kilometrů jej nerozhodilo. Ovšem v případě Cichlasoma festae jsem se potýkal s nerudností samce téměř soustavně. A to se jednalo o pár spontánně vybraný, harmonizující od tření, přes odchov mláďat, k jejich odlovu. To byl povel k dalším námluvám.

Samice dva dny odmítala, za což byla častována nevybíravými štulci. Na pár dní musela do zvláštní nádrže, kde si odpočala. Navečer jsem ji vrátil do nádrže a druhý den byli opět spokojeně vytřeni. A pak vodili mláďata, následoval jejich odlov a opět mazec. Tento masochistický pár takhle fungoval v pevném svazku pět let. Až si ho vyhlédl kolega, došlo na stěhování a fungoval ještě další dva roky než uhynul samec. Takže i takto "italsky" laděné ryby jsou své soužití schopny zvládnout lépe než výše zmínění kančíci menší.

Zcela nekonfliktními typy se jeví kančíci nikaragujští (Hypsophrys nicaraguensis). Jakmile začne pár fungovat, vše probíhá k naprosté spokojenosti ryb i chovatele. Nesetkal jsem se s problémy u kančíků zelenookých (Archocentrus saica) ani hrbohlavých (Archocentrus spilurus). I když znám chovatele, kterým samice po brutálních útocích samců odcházejí jak na běžícím páse. Ovšem já v takovém případě bych volil cestu opačnou. Než shánět samice, odstranil bych z chovu samce. Domnívám se, že nejvíce konfliktů mezi běžnými druhy větších a velkých druhů cichlid vyvolává složení vody. Zvýšenou agresivitou reagují na kyselou vodu či přemíru dusíků. Vzhledem k jejich velikosti je trochu náročnější udržet kvalitu vody na odpovídajících parametrech.


V dobách, kdy jsem se potýkal se salvíny, jsem začal mít problémy i s potočními akarami. Jejich agresivita přerůstala únosnou mez. Ukázalo se, že i mezi rybami funguje ve vztahu mezi pohlavími cosi "chemického". Feromony známe u motýlů, o chemii hovoříme i ve vztahu lidí. V případě velkých cichlid mne k tomuto poznání přivedl kolega Honza Burzanovský.

Díky jemu jsem začal používat přípravky s vysokým obsahem huminových látek, koupat olšové šišky, rašelinu a v poslední době používám i mandlovník. Ukázalo se totiž, že pokud například máme hejno velkých cichlid v nádrži a ony se "necítí" díky zvýšenému obsahu huminů se přestávají tlouct. Podobně se chová i pár, který má ony výše zmíněné "přetlačovací nálady". Z toho usuzuji, že mnoho problémů, které nastávají u těchto druhů ryb pochází z toho špatného čichového vjemu.