Ještě předtím, než se zaměříme na poslední díl naší série recenzí sladkovodních atlasů vydavatelského domu MERGUS - jihoamerické trpasličí cichlidky, podíváme se na díl věnovaný sumcům. U mergusů se dnes nevydávají jen obecné atlasy nebo knihy fotografií věnované mořským živočichům, ale i monotematická díla věnovaná jednotlivým skupinám nebo čeledím.

Wels atlas (neboli "Atlas sumců") na rozdíl od předešlé monografie nestvořil autor jediný, ale autoři dva. Oba jsme měli příležitost vidět je i osobně na přednáškách v naší republice. Ingo Seidel (nar. 1967 v Delmenhorstu, Německo, na obrázku vpravo) hostoval přednáškovému odpoledni ve Žďáru nad Sázavou v roce 2005 a Hans-Georg Evers (nar. 1964, na obrázku vlevo) – spoluautor šestého dílu obecných sladkovodních atlasů (viz 2. díl recenzí Mergusů: ČLÁNEK: Obecné atlasy sladkovodních ryb) – o rok později, v roce 2006.

První díl vyšel v roce 2002 (tisk Singapur) a byl v pořadí druhou monografií výše zmíněného nakladatelství. Jeho hlavním těžištěm jsou krunýřovcovití podčeledí hypoptopomatinae (kam patří kupříkladu u nás čím dál tím více oblíbení krunýřovečci rodu Otocinclus) a loricariinae (česky bychom mohli říci lorikáriovití či sturisomovití).

Po klasických prvních stranách, kde nalezneme jako obvykle věnování – zde význačnému ichtyologu Isaäcovi J.H.Isbrückerovi; tiráž s údaji o vydání (zatím vyšlo jedno jediné); společný úvodník obou autorů datovaný červnem 2001. Dále následuje třístránkové poděkování všem, kteří se nějakou měrou na této práci zasloužili.

Strana 9 – 11 představuje podrobný obsah a na straně 12 najdeme vysvětlivky k použitým zkratkám. Na dalších osmnácti stranách pak vlastní úvod ke knize, kde autoři čtenáře seznamují komplexně s čeledí loricariidae – krunýřovcovití.

Strany 31 – 47 nás obecně seznamují s životními podmínkami míst jihoamerického kontinentu, kde tyto rybky žijí a od strany 48 pak podrobněji s jednotlivými oblastmi celého areálu. Na prvním místě až po stranu 57 je pojednání o Bolívii, od strany 58 po 141 o Brazílii, 142 – 153 patří Guayaně, 155 – 185 Peru a konečně 186 – 204 Venezuele.

Každá z těchto statí obsahuje dostatek demonstrativních fotografií skupin a rodů krunýřovcovitých, kteří zde žijí; najdeme zde samozřejmě fotografie jednotlivých biotopů i přehledné tabulky rodů zde žijících. Dále pak také tabulky měření některých vodních toků v různých ročních obdobích, kde pokud autoři získali dané informace, je uvedena teplota vody, pH a vodivost v mikrosiemensích.

Následující kapitola je věnována výživě krunýřovcovitých (205 – 216), po té následuje třístránkové pojednání o rostlinách souvisejících s chovem těchto ryb. Od stránky 220 až po 259 najdeme všechny možné informace o nemocech krunýřovců. Tato rozsáhlejší kapitola je rozdělena do jednotlivých statí podle nejdůležitějších problematičností – jsou zde části věnované Oodiniu, bakteriálním a virovým onemocněním, parazitům, plísňovým infekcím.

Na straně 260 pak začíná kapitola věnovaná rozmnožování, kde kromě bohaté fotodokumentace načerpáme všechny možné rady, jak rybky odchovávat, pečovat o jikry, mláďata; jak mladé v prvních chvílích po rozplavání rozkrmovat a čím, atd. Je zde i zmínka o problémech mláďat, včetně různých tělesných deformací.

Stranou 281 začíná hlavní část. Na prvním místě je zde podčeleď Hypoptopomatinae. Čtyři stránky vysvětlující vše základní ohledně systematiky této podčeledi včetně rozdělení do dvou tribů Hypoptopomatini a Otothyrini a již následují části věnované jednotlivým rodům a druhům: Tribus hypoptopomatini zde tak zahrnuje rody Acetridium (tři druhy), Hypoptopoma (jeden druh a devět nepopsaných specií), Nannoptopoma (dva druhy), Niobichthys (jeden druh), Otocinclus (třináct druhů, osm nepopsaných specií), Oxyropsis (zatím jedna jediná dosud nepopsaná specie).

Dále následuje tribus Otothyrini s pro nás velice málo známými rody Corumbataia (dva druhy), Epactionotus (tři druhy), Eurycheilichtys (dva druhy) – oba posledně jmenované bez bližších informací, které autorům bohužel nebyly k disposici. Dále pak Hisonotus (tři druhy, dvě nepopsané specie), Microlepidogaster (jeden druh), Otothyris (čtyři druhy), Parotocinclus (osmnáct druhů, osm nepopsaných specií), Pseudotocinclus (jeden druh), Pseudotothyris (dva druhy), Schizolecis (jeden druh) a pojednání o tribu Otothyrini je zakončen něklika stranami o dalších dosud nepopsaných speciích, které jsou označovány katalogovým číslem LG – těch je zde pět.

Na stranách 403 – 409 najdeme pojednání o podčeledi Loricariinae (ustanoveného v roce 1931 BONAPARTEM, v osmdesátých a devadesátých letech uspořádaném ISBRÜCKEREM), zakončené seznamem jednotlivých tribů, podtribů a rodů. Na rozdíl od předešlé podčeledi zde nemá smysl uvádět celý seznam jednotlivých rodů, neboť by to působilo asi značně suchopárně.

Myslím, že čtenáři této recenze zcela postačí, když uvedu, že podčeleď loricariinae obnáší celkem 31 rodů zahrnutých do tří tribů – Harttiini (podtriby Harttiina a Metaloricariina) – kam patří kupříkladu sturisomy, Farlowellini, Loricariini s podtriby Ricolina, Reganellina, Hemiodonthyina, Loricariichthyina, Pseudoloricariina, Loricariina, Planiloricariina a Rineloricariina. Do posledně zmíněného tribu patří i většina u nás odchovávaných lorikárií.

Tak jak budu v příštím díle chválit seřazení a přehlednost monografie trpasličích cichlidek, zde se musím s podivem pozastavit nad uspořádáním jednotlivých položek výše zmíněné kapitoly. "Lorikáriovití" tedy rozhodně nejsou uváděni postupně podle Isbrücker – Bonapartova rozdělení, ale na přeskáčku, takže čtenář chtivý informací o jednotlivých rodech a druzích je nucen se často obracet na rejštřík. Vzhledem k rozsahu této části monografie to značně stěžuje studium a orientaci v knize.

Rozpačitě působí jako jakýsi nečekaný přívažek - snad aby byl splněn jakýsi kvantitativní požadavek – uvedení dalších čeledí jihoamerických sumcovitých, kteří v podstatě jsou od předešlých příbuzensky poměrně daleko.

Na straně 736 tak najdeme úvod k čeledi Cetopsidae, do které patří pověstní sumečci candiru. Úvod k této části končí stranou 741 seznamem dvou podčeledí. První – Cetopsinae obsahuje rody Bathycetopsis, Cetopsis, Denticetopsis, Hemicetopsis, Paracetopsis a Pseudocetopsis a druhá Helogeninae rod jediný – Helogenes.

Strana 752 je věnována čeledi Nematogenyidae a od str 753 až na 821 najdeme zástupce čeledi sekavcovitých – Trichomycteridae.

Čtyři stránky vysvětlujícího úvodníku tuto stať otevírají, pak již následuje dalších šedesátičtyři stran na kterých nalezneme šest podčeledí s celkem třicetipěti rody v klasické akvaristice prakticky neznámých ryb.

Od strany 822 na stranu 834 zařadili autoři velice podrobný glosář, strana 835 – 850 výčet použité literatury a v závěru prvního dílu zde ještě máme index od strany 851 končící stranou 860.

Na rozdíl od Römerovy monografie trpasličích cichlidek, kdy první díl tvořil jakousi samostatnou a do vydání dílu druhého i kompletně ucelenou složku z prvního dílu Everse a Seidela jasně vyplývá, že jde pouze o první součást rozsáhlejšího díla.