Jak tak sleduji o čem probíhá současná nejžhavější debata na našem fóru, týkající se možné likvidace přemnožených šneků v akváriu, nejednou mne to zanutkalo se vmísit do této debaty i se svou troškou do mlýna. Už, už jsem sahal kursorem po tlačítku "reagovat", ale pokaždé, když jsem si uvědomil, že to, co bych chtěl diskutujícím sdělit, by asi přesáhlo běžný rámec diskusního příspěvku, ruku jsem odtáhl. Nehledě na to, že mne nahlodával i pocit toho, že jsem se již o epizodě, jíž jsem si vzal nakonec co předmět tohoto pojednání, před několika lety na fóru zmínil. No, nakonec mi to nedalo, sedl jsem, otevřel novou složku v rozhodnutí zplodit tento svůj příspěvek pro úplně jinou rubriku.

Jak tento příspěvek pojmout a kam jej v rámci literární etiky zařadit ani sám nevím. Není to ani fejeton (možná?), ani reportáž či úvaha a ani oblíbený typ chovatelského článku. Je to spíš takové drobné zavzpomínání si na jednu docela pestroučkou epizodku z mého akvaristického života.

Většina z mých známých a kamarádů, kteří znají mé akvaristické úchylky a zaměření moc dobře ví, za jaké skupiny či druhy ryb se biji a které mne nějak hlouběji interesují. Jen pár výjimek ale ví, že prakticky odjakživa mám a měl jsem slabost pro jednu z nejneobvyklejších skupin tu a tam chovaných a vzácněji pak odchovávaných rybek – pro "tetraodony". S u nás v osmdesátých letech asi nejběžnějším druhem T. leiurus brevirostris (odborníci nechť ráčí prominout použití vědeckého jména, které jak se asi správně domnívám již doznalo za poslední dobu změn a dnes se jeví jako synonymum), který asi jako vůbec první tetraodony v tehdejší ČSR rozmnožil Ing. Krouský, jsem svou praktickou kariéru chovatele těchto zajímavých rybek hrdě začínal. Během následujících let mými nádržemi prošla řada různých zástupců této čeledi. Nechci v tomto pojednání probírat mé chovatelské úspěchy či neúspěchy se čtverzubci, zato se s vámi chci rozdělit o jednu zajímavou příhodu, či spíše příběh.

Navzdory chovaným skalárám i dalším cichlidám, labyrintkám, krunýřovcům jsem téměř vždy měl doma alespoň v jednom akváriu nějaké tetraodony. Předeslaná příhoda spadá svým prvopočátkem do poloviny roku 1995. Tehdy jsem při návštěvě jedné tehdejší importní společnosti pořídil několik asi 3,5 centimentrových zástupců této čeledi, tehdy deklarovaných importérem jako Tetraodon fluviatilis. Jednalo se již o dobu mého akvaristického vystřízlivění a nešlo mi tedy o nic jiného, než o potěchu oka a duše z těchto mnohdy se legračně chovajících rybek a také o to, že se mi v chovných nádržích urodil nadbytek "pracovních" okružáků. Přesto, že šneků, jakožto nejoptimálnější potravy těchto specialistů byl relativní dostatek, bylo mi vzhledem k možné budoucnosti obzvláště milé, když jsem již v počátku zjistil, že rybky docela ochotně přijímají i mražené patentky, či kousky hovězího srdce.

Jak tak postupně přecházel týden po týdnu, tu a tam nějaká z rybek uhynula, jak bývá u těchto ryb až příliš časté při přikrmování svalovinou – pravděpodobně na zauzlování střev. Tak uběhl asi rok a půl a ze skupinky zbýval poslední matador, v té době již skvící se v délce tělíčka něco okolo 5 – 5,5 cm. Zda-li se jednalo o samce či samici těžko říci, protože u těchto ryb to bez jejich sexuálních projevů nedokáže odhadnout ani specialista. Nicméně i při tomto vědomí jsem rybě začal říkat "on" a posuzovat ji jako "jeho" a vytvořil si vůči tomuto jedinci určitou formu osobního vztahu. On setrvával v asi třicetilitrovém akváriu umístěném na mém pracovním stole v tehdejší pěstírně a ze svého piedestalu pravidelně sledovával, čím se zde zabývám, ze své oblíbené "garáže" vytvořené ze slupky kokosového ořechu. Když jej něco upoutalo více, důstojně vyrazil ze svého separé k přední stěně nádrže a popojížděl sem a tam kroutíc svýma velikýma očima jako Hurvínek (každým jinak) tak, jak to umí jen zástupci této čeledi. Ačkoliv se mi pojmenovávání svých chovanců vyloženě příčí, nakonec tato rybka jako jediná výjimka, své jména dostala. Díky svému vzhledu i apetitu dostala jméno "Budulínek".