A zase ty Cookies

Používáme na této webové stránce svoje i partnerská soubory cookies. Bez těchto malých textových informací naše stránky nemohou správně fungovat. Klíknutím na OK nám dáte svůj souhlas k jejich ukládání. Odmítnout některá je můžete v nastavení.

OK
Cookies nastavení

Informace ukládaná do cookies vás zpravidla neidentifikují jako jednotlivce, ale celkově mohou pomoci přizpůsobovat prostředí blíže vašim potřebám.

Respektujeme vaše právo na soukromí, a proto se můžete rozhodnout, že některé soubory cookie nebudete akceptovat.

Nezapomínejte ale na to, že zablokováním některých souborů cookie můžete negativně ovlivnit, jak stránka funguje!

Povolit vše

Nejste přihlášen(a). Chcete-li využívat všechny možnosti, přihlaste se.

A A A A

Vzpomínky na moskevský Ptačí trh

Autor článku: Roman Rak · 3.10.2013 · Sledovanost: 62842x · Vytisknuto: 7414x
Hodnocení: 6/6 (9x) · Odměněn: není

U jezera stojí Čukča. Přichází k němu ruský rybář a ptá se: „Čukčo, mohu si chytnout nějakou tu rybku?“. „Ne, nelze“ – odpovídá Čukča, aniž by hnul brvou. „A proč to nejde?“, nenechá se odbýt rybář. „Načalnik to nedovoluje!“. „Čukčo, kdo je tady náčelník? Prostě se ho půjdu zeptat!“ – pohotově reaguje rybář. Čukča vyprsí svou chlupatou hruď a jak King Kong do ní hlasitě zabuší pěstmi. „Čukča tut načalnik". "Tavariš načalnik, mogu rybu loviť?" "Ryby berí skolko chočeš!“.

Tenhle vtip jsem slyšel poprvé v Moskvě rok po Olympiádě a krásně vystihovalo ono socialistické „všechno patří lidu a když budu chytrý, tak si z toho vezmu taky kousek, obzvlášť když to udělám s (tichým) souhlasem ostatních. Je to jen má dávná vzpomínka na určitou dobu, nechci srovnávat minulost se současností, protože i na některých současných majetkových převodech a jiných akcí by se zcela jistě něco našlo.
Autor: Roman Rak

Po 25 letech mne osud, práce zanesli zpět do Ruska, kde jsem strávil 6 nádherných let studiem, na které nikdy nemohu zapomenout. Jaká bude Moskva, Rusko, po tak dlouhé době? Ani nevíte, co všechno se mi najednou honilo hlavou. A dostal jsem příležitost tu být téměř celý týden, kterou musím rozhodně využít.

Pracovat bych tu asi dlouhodobě nechtěl. Rusové se změnili (respektive ti, co zbohatli, nebo zbohatnout ještě chtějí). Všude se dává najevo okázale bohatství, majetek. Drahé oblečení, kosmetika, zlatá pera, hodinky, auta, osobní ochranka. K tomu patří arogance, nadřazenost a přezíravost. My všechno umíme, my všechno zvládneme. Jsme nejlepší, hvězdy světa.

Staré i nové. Bohatství i chudoba pohromadě. Takhle vypadá současná Moskva.

Autor: Roman Rak


Sedím na šestém, ředitelském patře, kde jsem dočasně dostal přidělenou kancelář. První, co mě udeří do očí je „obyčejný výtah“. Tenhle rychlovýtah jezdí z přízemí až do šestého patra bez zastávky. Sem podřízení prostě nechodí, a ani vedoucí nechodí za svými lidmi do nižších pater. Hraje se tu o to, dostat se co nejrychleji a nejvýše. Co je už pode mnou dole, nikoho nezajímá…

Místní management je absolutně oddělený od pracujícího lidu. Veškeré řízení je neosobní, přes telefony a maily. Všude zavřené dveře, žádný pohyb na chodbách, mrtvo. Jen se všechno vykazuje a hierarchicky posílá kaskádovitě nahoru a zase dolů. Každý něco přibarví či zatají, na papíře je všechno v superlativech. Okamžitě chápu, proč se tu hroutí jeden softwarový projekt za druhým. Projekty jsou o přímé maticové odpovědnosti a hbité komunikaci … „Co pravidelné schůzky týmů, schůzky 1-1?“, ptám se. „Jo, jo, děláme to, když máme nějaký problém“. Hmm, to už je ale pozdě.

„Maršrutnoje takci“.

Autor: Roman Rak

Z uzavřených kanceláří, kde všichni sedí jak krtci utíkám každé poledne rychle do hotelu. Všechna jednání a pracovní povinnosti se mi podařilo vždy stěsnat do 3 hodin dopoledne. Rychle shodit ze sebe kvádro a hurá do džín a do trika, do batohu ještě fotovýzbroj, tužku a papír, utahanou mikinu. Zatáhnout popruhy přes rameno a přes recepci utíkám do města. Recepční kroutí hlavou, že jsem si nikdy ještě neobjednal taxi, ochranka mne první 3 noci nechce takhle oblečeného pustit zpět do hotelu.

Teprve, když zašermuji pasem, sezam se otvírá. Čtvrtou noc od ochranky zaslechnu, jak říká strážný vrátnému – otevři, vrací se Jackil and Hyde. Už pochopili, že ráno půjde Jackil v kravatě zase do práce.

Račte vstoupit!

Autor: Roman Rak

Vyrážím metrem na Ptačí trh. Bloudím na přechodu metra a tak neváhám a jdu se zeptat policisty, kterému přes jedno rameno visí samopal a přes druhé plynová maska, jak se dostanu do cílové stanice. Dříve to byl nejlepší nápad, když se člověk ztratil. Před dvaceti lety policisté byli v Moskvě elitou po všech stránkách, včetně přirozené inteligence a ochoty.

Jsem poslán na další přechod, přes dvoje eskalátory. Jenže špatně. Po 15 minutách se dostávám zpátky do výchozího bodu. Ten původní policista nebyl správný informátor.

Zato příslušník OMON (Otdel milicii osobova naznačenia, tedy protiteroristická jednotka) je jiná třída. Okamžitě mne vyhodnocuje jako zájmovou osobu, která bezdůvodně prošla dvakrát po sobě stejnou lokalitu. Tohle žádný Moskvan nikdy neudělá, protože metro zná velmi dobře. Prohledává mi batoh a nevěřícně zírá na tři objektivy, dva foťaky a blesk. Přistupují další jeho kolegové, protože mají zřejmě podezřelou osobu. Smyčka se utahuje. Mlčky podávám pas. V okamžiku, když začínám mluvit a rusky vysvětluji, že chci na Ptačí trh, se ledy lámou. Hned dva policisté jsou taky akvaristé a ochotně mi na papírek píší přesný iterinář cesty – přechody, stanice, a ze stanice Ljublino autobus č. 54 nebo maršrutka (maršrutnoe taxi) č. 27. Kdybyste někdy takto cestovali, vězte, že z centra to je přibližně 40 minut metrem a dalších 20 minut po silnici. Na návštěvu ptačího trhu i s cestou počítejte aspoň tak 6 hodin! Takže pozor – není to žádný výlet před odletem domů v den odletu. Musíte počítat s obrovskými zácpami, které jsou v Moskvě na silnicích na denním pořádku, s velmi důkladnými kontrolami před odletem samotného letadla.

Některé prostory jsou vybudovány jak vytápěné krámky, jiné jsou pod střechou obrovské haly.

Autor: Roman Rak

Konečně jsem na stanici Ljublino. „Maršrutnoe“ taxi č. 27 najdu rychle, staví hned pod křižovatkou. Než se stihnu rozkoukat, už mě dav natlačil dovnitř. Maršrutka je v podstatě malý mikrobus pro 14 lidí, který má šoupací dveře z boku. Jezdí po vytyčené trase (proto jsou číslovány jako autobusy). Výhoda je, že během této trasy můžete řidiči kdykoliv říci, že chcete vystoupit. A nebo z chodníku zamávat, aby vám maršrutka zastavila.
Článek pokračuje na další straně »
Ohodnoťte článek:
Pouze pro registrované uživatele.  

Názory

Přehled všech aktuálních názorů ke všem článkům »
Vložení názoru
Vkládat názory mohou pouze registrovaní uživatelé stránek.
Pondělí 20.1.2014
Bowie

Super reportaz, dokonce jsem se I zasmal :-) bravo


Čtvrtek 10.10.2013
nula

Teď, už by mě to tam vůbec netáhlo jít se podívat, když tam nejsou, jako v minulosti vlastní lidové výpěstky a odchovy. Není nad staré dobré časy před 25 - 30 lety.

Sám jsem měl to štěstí podívat se ještě za Sovětské éry na trh v Orenburku. Bylo to zajímavé, co všechno tam člověk mohl vidět a nakoupit. I tam se nabízely ryby z vlastního odchovu.


Pondělí 7.10.2013
Crayfish

Honzo, byl jsi i protagonistou v tomhle příběhu O;)


Pondělí 7.10.2013
mlynar

Romane díky. Dlouho jsem si tak pěkně nepočetl.
;o)))


Neděle 6.10.2013
Mirek62

Skvěle napsaná reportáž a super fotky v obou galeriích.


Zobrazit všechny názory k článku »
 

AKVARISTA.cz - vše o akvaristice, vše pro akvaristy. ISSN 1801-0504

Copyright © 1999 - 2024 Pavel Mžourek, příp. jiní uvedení autoři.

Převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování obsahu je bez písemného souhlasu autorů zakázáno.