Diskutabilní se tento přístup stává v okamžiku, kdy využívání přírodních zdrojů nemáme pod kontrolou, nebo je příliš intenzívní (v našem případě například odchyty v době tření). To může vést k postupnému snižování populací některých druhů až tak daleko, kdy jsou na pokraji vyhubení. Naštěstí po celém světě fungují vědci, instituce či vládní organizace, a ti dohromady vynakládají obrovské úsilí na to, aby porozuměli situaci každého konkrétního druhu. Jedině tak mohou lépe regulovat tyto aktivity a tím zajišťovat trvale udržitelné využívání přírodního bohatství se zachováním úcty k přírodě.

Pokud jsou odchyty ryb v přírodě prováděny s ohledem na její schopnost nahradit tyto ztráty (mimochodem příroda má neuvěřitelnou schopnost regenerovat, pokud jsou zásahy do ní prováděny s citem a tato její schopnost není zneužívána), je možné se k nadnesenému morálnímu dilematu stavět s čistým svědomím a zbývá vyřešit dilema kvality života ryb v zajetí.

Svoboda a štěstí
Tím se dostáváme ke druhé závažné otázce, která bude trápit zejména radikály a ty s konzervativním smýšlením, kteří se chytili do pasti antropomorfismu (rozumějme převádění lidských vlastností a hodnot na zvířata). Zjednodušeně řečeno - ctíme jisté hodnoty a máme určitá očekávání a cíle, charakteristické pro člověka, které když nejsou naplněny, stáváme se nešťastnými. Stejným prismatem hledíme na zvířata. Tedy pokud nejsou naplněny hodnoty pro jejich život, z lidského úhlu pohledu podstatné, automaticky předpokládáme, že i zvíře musí být nešťastné.

To ovšem nemusí být nezbytně pravda. Musíme totiž brát v potaz hodnoty a očekávání, která jsou pro zvířata opravdu podstatná. Jeden příklad za všechny: představte si, že si někdo může myslet, že pes musí být děsně nešťastný, protože celý život pije jenom vodu a nikdy neochutná nic tak lahodného jako je pomerančový džus.

Obecně, očekávání zvířat jsou MNOHEM jednodušší než ta lidská. Pamatuji si jednu americkou studii o chování psů, která představila prototyp psího ráje. Vypadá tak, že se nemusí dělat nic jiného, než se celý den povalovat a nedělat absolutně nic a v tomto stavu setrvat pokud možno celý život. Taková představa je ovšem pro racionálně smýšlejícího člověka z dlouhodobého hlediska velmi frustrující.

Ale zpět k akvarijním rybám. Je důležité nepropadat představě „jak bychom se cítili na jejich místě“, ale hledat indikátory toho, kdy jsou ryby spokojené a JEJICH potřeby jsou naplněny. To obvykle není jednoduché poznat, ale obecně lze říct, že pokud jsou ryby přiměřeně nakrmeny, vykazují dobrou zdravotní kondici, normálně komunikují (například vytvářejí páry a třou se – i když to není podmínkou, protože ani v přírodě se mnohým nedostane tohoto „privilegia“), akvárium je dostatečně velké a ryby se normálně vyvíjejí, pak lze předpokládat, že jsou i opravdu šťastné.
Nesnažím se říct, že ryby nebo ostatní zvířata jsou pouhými „automaty“ či otroky vlastních instinktů. Podobně, jako snad každý akvarista s letitou praxí, jsem poznal přítomnost (a nepodezírejte mne z antropomorfismu) jisté dávky humoru u mnoha ryb, které jsem choval a který z nich dělal jedinečná stvoření – inteligentní a citlivá.

Přesto musím znovu opakovat zcela zřejmý fakt že ryby obecně očekávají od života mnohem méně než my: zjednodušeně jíst, odpočívat a třít se. Jinými slovy, v přírodě se ryby nepřesouvají z místa na místo proto, že chtějí uspokojit svou touhu po svobodě nebo proto, že je to docela pěkný výlet či že chtějí probrat s přáteli zázrak stvoření. Přesouvají se proto, že chtějí být v bezpečí před případnými predátory nebo si potřebují najít potravu, možná i společnost. Pokud je kolem dostatek jídla a přátel a žádný nepřítel na obzoru, pak je to skvělé! Proč plout někam jinam? Svoboda je velmi abstraktní a specificky lidský pojem a je třeba zachovat nejvyšší opatrnost při pokusu „napasovat“ ji na zvířata.

Co říci závěrem? V minulosti jsem jako akvarista prošel mnoha krizemi a dokonce na nějaký čas akvaristiku i opustil, právě kvůli morálním dilematům prezentovaným v tomto článku. Nyní jsem si jistý s tím, že má akvária poskytují rybám prostředí, ve kterém se jsou maximálně spokojené. Zároveň jsem přesvědčen, že společné úsilí akvaristů s patřičnou odpovědností má pro rozvoj našeho koníčka nezanedbatelný význam (v té souvislosti je třeba zmínit i čím dál významnější a silnější roli internetu). Co je ale nejdůležitější - mít denně na paměti, že chováme ryby a dělat to nejlepší, co je v našich silách, pro udržení či zlepšení JEJICH životních podmínek.

Autor děkuje následujícím kolegům za pomoc při přípravě tohoto textu:
Flávia Carvalho, Amaury De Togni, Damian Jones, William Banik

Přeloženo se souhlasem autora z originálu: http://www.aquahobby.com/...