Dovolená je příležitostí pro cestování a poznávání. A protože miluji přírodu, táhne mne to každý rok ven, na 14 dní zapomenout na počítačovou klávesnici a každodenní starosti. Mockrát jsem projížděl Rakouskem cestou na jih, ale nikdy jsem se tu déle než na jednu noc nezastavil.

Plánování cesty

Ani ne po moc dlouhých úvahách jsme se v rodinném kruhu rozhodli strávit letošní léto právě v rakouských Alpách. Pár týdnů přípravy, studia map a brouzdání internetem nás zavedly do solnohradské oblasti – okolí Salzburgu, které je pověstné úžasnou kombinací horských hřebenů, rozmanitých údolí s desítkami křišťálově čistých jezer, pstruhových vod i vodopádů, a pochopitelně se sametově hebkými kravami, které, troufám si tvrdit, vylezou v kopcích ještě výše než netrénovaný český turista. Okolí ideální pro horskou turistiku, stejně tak i pro hřebenové procházky, neboť na většinu panoramatických výhledů se zde dostaneme lanovkou nebo i pro vyjížďky na kole.

Když jsem doma rozkládal mapy-speciálky, v mé ženské polovičce začal vrtat červík. Hustě sbíhající se vrstevnice na mapách spolu s dvěma nově zakoupenými páry bot do horského terénu (jeden nebyl pro mne) zlověstně naznačovaly, jak bude naše společná dovolená asi probíhat. I slíbil jsem za každý výstup na větší kopec den relaxační – návštěvu lázeňských městeček, muzeí, projížďky na loďce, císařský palác v Bad Ischlu, kde romanticky žila cisařovna Sissi. A samozřejmě Salzburg, se všemi jeho skvosty, ať už Mozartovskými nebo jinými.


Kromě výletů do hor jsem plánoval i náhradní varianty pro případ ošklivého počasí pro akce "nížinného" typu. Nelenil jsem se ještě v Praze zeptat ve specializované cestovce na Rakousko, kde jsou veřejné výstavy akvarijních ryb či něco podobného. Vzbudil jsem zděšení, protože na tohle se nikdo nikdy neptal a logicky to v agentuře zaměřené na horskou turistiku též nikdo nevěděl. Neústupně jsem trval na svém a zakoupení pobytu v jakémkoliv rakouském penzionu jsem podmínil odpovědí.

Po dvou dnech z rakouské turistické centrály přišla toužebně očekávaná odpověď – v úvahu připadá jen Vídeň (tam jsem nechtěl), Insbruck (kde je údajně živá expozice pstruhovitých a jiných chladnomilných ryb alpských vod) a Salzburg – Haus der Nature – přírodovědné muzeum. Již jen pohled na jeho webové stránky http://www.hausdernatur.at/... svědčil, že se nejedná o běžné muzeum, na které jsme zvyklí.

Nalezneme zde sladkovodní i mořská akvária o velkém objemu (největší 60 000 litrů http://www.hausdernatur.at/... ) a neobvyklé chovance jako jsou chobotnice, ropušnice, žraloci, drobní mořští úhoři zahrabávající se do písku, mořští konící, malý potěr zde odchovaných klaunů uzdičkatých nebo pravidelné veřejné krmení stříkounů lapavých živým náletovým hmyzem a žraloka útesového černocípého. Ryby v nádherně zařízených a osázených biotopních nádržích (o běžném objemu 1 000, 2 000 nebo 3 000 litrů) – takže každý akvarista zde najde ty své oblíbené – africké cichlidy, gavúnky, asijské ryby, elektrické ryby, arowany, diskuse a amazonský prales atd. Velmi zajímavé je panoramatické pojetí nádrží – rovná přední stěna a půlkruhovitý tvar půdorysu nádrže, takže odpadá estetický problém, jak schovat nehezké rohy nádrží.

Ve světě Haus der Natur

V mých původních představách jsem plánoval návštěvu tak na dvě hodiny. Ale od okamžiku, kdy jsem si koupil lístky, bylo všechno úplně jinak. Ostatně, tak jak to v životě bývá, když něco plánujete...

Hned u pokladny mne zaujaly dvě publikace z „místní dílny“. První je věnovaná Dómu přírody jako celku, ta druhá, asi tak o polovičním počtu stran první, jen a jen vodnímu světu místních akvárií. Správný překlad Haus der Natur je pochopitelně Dům přírody. Ale pro velkolepost této instituce, která není v pravém slova smyslu ani muzeem, ani stálou akvaristickou či teraristickou expozicí, jej v tomto příspěvku nazývám Dómem. Pro mne jsou příručky bohužel jen v němčině, ale bohatě vybavené fotografiemi s latinskými popisky a množstvím dalších pedagogicky velmi povedených ilustrací, které se znovu opakují u každé nádrže – ze života korálů a ryb, které se jimi živí (stavba čelistí ryb), různé vjemové receptory žraloků, jedové paprsky perutýnů, ze života afrických tlamovců, elektřinu generující ústrojí elektrických ryb, způsob lovu střikounů lapavých apod. Jak svým studentům vždy říkám – jeden obrázek je za tisíc slov. A tady to platí obzvlášť. Latinské názvy pak stačí k tomu, abychom si vše dodatečně dohledali na internetu.

U pokladny byli velmi milí a dali mi alespoň plánek podlaží v angličtině. V tu chvíli jsem slyšel zvuky ještěrů z pravěku, při kterých těm menším a nezbedným tuhla v žilách krev a přes chodbu jsem viděl, jak v němém úžasu malé děti pozorují pohybujícího se ještěra.


Ostatně, každé patro, a těch je pět a velmi rozsáhlých, vydává své typické zvuky. Nejenomže jsem již stál v tu chvíli mezi ještěry a na stěnách viděl obrovské kostry pradávných (pa)ryb, ale v světelné proluce dalšího koridoru jsem viděl první mořské akvárium o objemu 60 000 litrů. Pochopitelně, srdce akvaristy zapracovalo, takže jsem bez váhání porušil vyznačený směr prohlídky a rázem jsem byl v přízemní sekci s akvárii. Zde jsem strávil prohlížením a focením skoro 4 hodiny a na zbytek ostatních expozic nám zůstaly sotva hodiny dvě. Byl to jen průlet jednotlivými expozicemi, bez jakékoliv systematiky.