Poprvé v Rychnově nad Kněžnou

Přiznám se bez mučení, že jsem letos poprvé v životě navštívil výstavu v Rychnově. Byl jsem pln očekávání a netrpělivý, zda to bude opravdu takové, jak mnozí hovoří a vzpomínají. Vyrazil jsem na tři dny, abych si to užil. Cílem nebyla ale jen výstava, ale i město jako takové.

A to mě překvapilo svou krásou, útulností a romantikou historického středu, bohatou minulostí a kypící současností. Vyzkoušel jsem si cestu autobusem i vlakem a mohu říci, že se nikdo složitostí dopravy nemusí nijak obávat.


Noční město
Jakmile jsem vystoupil z autobusu na historické Staré náměstí, veškerá únava ze mne i z manželky spadla. Byla již tma a kolem centra to dýchalo svátečním nasvícením malebných zákoutí. Rychle se navečeřet a hurá do terénu. Nevím jak ostatní, ale mám rád fotografování nočních scenérií. Při tom čas velice rychle utíká, a zároveň máte pocit, že jste se jen na zlomek vteřiny zastavili u historických budov a dějin, které zde procházely (manželka nezapomněla okamžitě podotknout, že toliko pěkných prodejen obuvi na tak malém prostoru centra ještě nikde neviděla O;)

Pochopitelně jsme při procházkách večerním městem narazili i na německé kolegy, kteří na výstavě akvarijních ryb vystavovali a s kterými jsme se uviděli hned zítra ráno.

Výstava ptactva, kaktusů, a den piva
Ráno jsme vyrazili ze Starého náměstí přes zámecký park na výstavu. Přijít přesně na devátou se nám nepovedlo, protože jsme cestou narazili na výstavu a předvádění lovných ptáků přímo pod letitými stromy parku. Orlové, káňata, jestřábi, poštolky a i sovy si tu seděli spokojeně na bidýlkách, aby předvedli později své umění. Opravdu jsem nečekal, že cestou potkáme něco podobného. Snad jen sup zde chyběl. A tak jsme se mohli kochat krásou a nespoutanou divokostí přírody už i po cestě na výstavu ve městě, jehož historie sahá až do 13. století.

A to nebylo jediné, co se nám připletlo do cesty. Kousek před akvarijní expozicí jsme uviděli ještě starý pivovar, který rovněž připravoval celodenní program pivních slavností. Naštěstí otvírali až o jedenácté, takže jsme na "ryby" přišli s přijatelným zpožděním způsobeným obdivováním a focením ptactva, povídáním se sokolníky. Ale i tak jsem se potěšil před pivovarem ještě s velbloudem, který vozil mezi svými hrby malé děti, výstavou několika naleštěných autoveteránů.

Před samotnou expozicí výstavy ryb byla ještě upoutávka na výstavu kaktusů. Shrnuli to stručně – tolik aktivit, jež se nabízely v jediný den jsem rozhodně nepředpokládal a myslím si, že se za ně nemusí stydět žádné mnohem větší krajské město. Navíc vše téměř na dosah ruky bez nutnosti používat jakoukoliv dopravu.

Postřehy z výstavy a přednášky
Popisovat výstavu nemá asi moc smysl, protože to už udělal Honza o pár stránek dříve, slovem i fotografiemi. Jen bych ještě jednou rád připomenul, že vše zde mělo svůj smysl a řád, pevnou logiku. Ryby rozmístěné podle "sadebního" plánu, který určitě dal hodně práce na přemýšlení. Nádherné byly i rostliny použité od firmy Tropica a Aqua-Daho, případně dalších.

Cestou na přednášky jsme s manželkou diskutovali, která nádrž se komu líbila a málem se pohádali. Naštěstí jsme si včas vzpomněli, že každý máme svůj hlasovací lístek a tak si každý musel mezi svými kandidáty vybrat tu svou. A i tak to bylo velmi těžké, protože expozice byly vyvážené. A navíc, podle čeho vybírat? Podle celkového uměleckého dojmu jako v krasobruslení? Nebo jen podle osazenstva ryb či rostlin? Toť dilema.

I když třeba ryby byly možná obyčejné (tj. známé), ve vhodně upravených nádržích s vtipem a znalostmi autora vypadaly neobvykle. Pochopitelně jsem si vyslechnul, proč naše nádrže doma nejsou pořád tak pěkné, jako ta výstavní hned u vchodu "v japonském stylu" s bílým pískem a zkamenělým dřevem, proč ty biotopní "žabžáky" kde není skoro nic vidět neprotrhávám častěji. I s úsměvem jsem si vzpomněl na nedávný Havrošův příspěvek.


Přednášky. Sice jenom dvě, ale myslím, že zajímavé a poutavé. Jelikož se sám potápím, vím, jak je těžké dostat do záběru malou nebo pohyblivou rybku v otevřeném prostoru (v nádrži to je podstatně jednodušší). Nemluvě o světle, někdy i stresu, zda je k dispozici dost vzduchu na návrat k hladině, zda si uhlídám žraloky dále od těla či mnohem otravnější kolegy potápěče, kteří sami nefotí a pořád někam pod hladinou pospíchají. Každý ponor v moři bývá jedinečný už tím, že jste jako suchozemci na potápěčské lokalitě poprvé a naposledy a pak se potápíte zase jinde. Opravdu málo ponorů v zahraničí bývá na tom samém místě.


Bolívie. Cesta do neznáma, tak byla nazvána druhá přednáška. Při komerčních prezentacích (zpravidla obchodníků prezentujících výrobky, služby nebo své firmy-chlebodárce) se říká, že hodina prezentace znamená desetinásobek času na přípravu. Podobně to je na vysokých školách a u různých lektorů. Tady bylo vidět, že s obrovským nadšením a zápalem bylo času na přípravu věnováno podstatně více. A tomu odpovídala pak zajímavost a dynamika vyprávění.

Přednáška byla nádherně audiovizuálně zpracována s poutavým a vtipným vyprávěním. Doplněné mapy jasně ukazovaly, kam cesta vedla a kde všude přesně se členové expedice pohybovali. K tomu stylová, domorodá hudba a tak dál. Tohle popisovat lze jen těžko, takové vyprávění si musí každý poslechnout sám a nebo ještě lépe se vydat na podobnou cestu a pak sdělit ostatním. Za přednášky děkuji moc! Je to vždycky pro většinu "neposedných" lidí další stimul, taková ta poslední kapka, při které se vnitřně rozhodneme, že se zase někam sami vydáme.


A pakliže jsme tam už byli, příprava přednášky nás vrací v myšlenkách zpátky do míst, kde jsme již sice to své zažili, ale přesto nám to dodává nádhernou sílu a energii jít dál a dál. A taky nás to nutí zalistovat v knihách, "zagooglovat" po Internetu či popovídat s přáteli a někdy i dalšími odborníky, abychom v mnohých detailech pochopili některé souvislosti a co jsme to vlastně viděli. "Networking" (fuj, promiňte mi to nečeské slovo) poznatků a lidí se lavinovitě šíří dál a to je to, proč to vlastně děláme. V duchu jsem si moc přál, aby i má generace se dožila vysokého věku a mohli v plné síle takto cestovat. Možnosti jsou pro cesty otevřené více jak kdykoliv před tím, jen to naše opotřebení v tom neustálém shonu se mi zdá podstatně vyšší, než si naše organizmy zaslouží. Ještě jednou, děkuji a klobouk dolů!!