Nepočítám-li ryby rodu Pterophyllum, tak první zástupci čeledi vrubozubcovitých, kteří mne před lety zaujali, byly jihoamerické trpasličí cichlidky. Začalo to někdy okolo roku 1992 získáním dvou párů Mikrogeophagus ramirezi, krátce na to následovaly apistogrammy cacatuoides, borellii, agassizi a nijsseni a netrvalo to ani moc dlouho a rybkám této skupiny jsem doslova propadl.

Za ta léta jsem nabyl praktických zkušeností s několika desítkami druhů a barevných forem těchto cichlidek a k tomu všemu jsem se samozřejmě snažil získávat i patřičné informační materiály – odbornou literaturu.

Do konce let devadesátých se mi v knihovně nastřádalo několik stežejních titulů, monotematicky těmto rybkám autory věnovaným. Tak, jak jsme u nás ve střední Evropě v poslední době zvyklí, prakticky všechny tituly pocházejí od autorů z Německa. Ne každou z těch tehdy získaných publikací mohu hodnotit kladně, některé byť i od renomovaných autorů nejenže moje očekávání nesplnily, naopak mne udivila "pouťová", mnohdy až naivně laická úroveň jejich obsahu. Do roku 1999 byly pro mne jedničkou v této oblasti publikace dvě – shodou okolností obě vydané nakladatelským domem rodiny Glasserů.

Pokud čtenář znalý současných poměrů tohoto spektra akvaristiky bude hádat, že se určitě jedná o díl Aqualogu těmto rybkám věnovaný – uhodne (Článek o Aqualogu "South American Cichlids II" vyšel zde: ČLÁNEK: Aqualog Southamerican Cichlids II., pozn. red.). Druhá publikace, která mne dokázala zcela zaujmout byla docela "obyčejná" knížka, jakou dosud toto nakladatelství nevydalo – velmi dobře a odborně zpracovaná publikace, věnovaná především rodu Apistogramma South American Dwarf Cichlids od dnes již bohužel zesnulého H. J. Maylanda a tehdy v této oblasti začínajícího Dietera Borka.

Když jsem se počátkem roku 1999 dozvěděl o vydání první monotematicky zpracované monografie u nakladatelství Mergus, u něhož jsme byli do té doby zvyklí především na komplexní obecné atlasy (viz předešlé články na toto téma: ČLÁNEK: Obrnění sumci u Merguse, ČLÁNEK: Obecné atlasy sladkovodních ryb,ČLÁNEK: Knížky od Potápky), byl jsem značně zvědavý, jakým způsobem bude tato publikace zpracována a zda-li informační hodnota bude u avizované "tlustobichle" tak kvalitní, jako jsem to znal u klasických atlasů.

Několik týdnů poté, kdy jsem si u jednoho z českých distributorů zahraniční akvaristické literatury titul objednal, jsem dostal avízo, abych si pro knížku přijel. Neváhal jsem, pln zvědavosti hodil za hlavu příslovečnou akvaristickou trpělivost a hned druhý den upaloval k distributorovi pro kýžený předmět mého zájmu.

Nejen, že mne tehdy nejnovější počin Mergusů nezklamal, ale naopak doslova nadchnul a ohromil. Poctivých pět centimetrů tlustá bichle představovala přesně to, co by každý milovník těchto rybek od pravé monografie očekával i ve svých nejbláznivějších představách.

Autor doktor přírodních věd Uwe Römer (nar. 1959) pojal své dílo na tehdejší poměry vskutku velkolepě a nasadil laťku pro konkurenci tak vysoko, že se rázem u mnohých kolegů "ve zbrani" ve své vlasti stal - abych to řekl slušně – značně nevhodným, neboť svou celkovou úrovní a pojetím daného tématu kniha zcela deklasovala vše do té doby vydané na úroveň "dětských omalovánek".

Kvalitně vázaná kniha (jsem vlastníkem prvního vydání z r. 1998) začíná, jak již je u Mergusů obvyklé, věnováním – zde dětem doktora Römera, následuje stránka tiráže s klasickými informacemi. Dále titulní list, kde na nás na fotografii autora (U.Römer je autorem většiny fotografií publikace) vykukuje z jeskyňky nádherně žlutomodře zbarvený sameček A. juruensis (KULLANDER, 1986), pak již je stránková předmluva autora napsaná v březnu 1997, obsah knihy a na pěti(!) stranách poděkování všem, kdo se jakýmkoliv způsobem na monografii podíleli, z nichž sám autor vyzdvihuje především svoji manželku Eriku a přítele z Oregonu (USA) Davida Soarese, se kterým od roku 1995 velice úzce spolupracuje (viz: http://www.apistogrammaidiots.com)/... včetně vysvětlení, jak k tomuto dílu autor přistupoval.

Strany 18 – 21 jsou věnovány základnímu seznámení se s termínem "trpasličí cichlidky"a zejména s rodem Apistogramma, od strany 22 po 101 následuje naprosto dopodrobna vypracovaný klíč k určování apistogramm. Text a jeho jednotlivé položky obsahují nejen obligátní fotodoprovod, ale i velice kvalitně odborně provedené kresby cichlidek v celých skupinách – srovnávací tabulky ryb podle ploutví, kreseb na těle, tvarů těl a též jejich rozřazení do přehledných skupin a podskupin.

Na straně 102 začíná opět velice podrobné pojednání o biologii rodu Apistogramma. Nechci se v žádném případě opakovat, odpusťte, ale slovo podrobný v tomto pojednání asi zazní ještě mnohokrát. Kapitola je vzhledem k lepší přehlednosti vybavena vlastním dvoustránkovým obsahem (str. 102-103). V této "megakapitole" se dozvíme za doprovodu dalších nákresů, map a tabulek o rozšíření rodu Apistogramma na území jihoamerického kontinentu.

Je zde samozřejmě pojednáno o anatomii rybek, oblastech výskytu jednotlivých skupin cichlidek, biotopech včetně doprovodu mnoha autorových fotografií těchto lokalit. Dále zde nalezneme i tabulky hodnot a parametrů vod jednotlivých lokalit, grafy pohybu teplot vody, faktorů pH, tvrdosti, stať věnovanou sociálnímu chování cichlidek a to až na stranu 223, kde kapitola končí.

Strany 224 – 233 popisují choroby a parasity Apistogramm, strany 234 – 245 pak pojednávají o současných nebezpečích hrozících trpasličím cichlidkám. Pochopitelně zde autor zmiňuje nejen predátory z oblasti fauny jihoamerického kontinentu – resp. lokalit výskytu cichlidek, ale i civilizační – lidský faktor a jeho působení na přírodu tropických oblastí Jižní Ameriky.

Stranami 246 – 249, kde je popsáno ustanovení rodu Apistogramma (REGAN,1913), začíná již vlastní atlas cichlidek a jak jinak, než rodem Apistogramma.

I to je rozděleno do příslušných podkapitol. Na první pohled by si mohl čtenář říci, co k informacím, uvedeným v prvním dílu, se zde dá ještě dodávat? Při pozornějším pohledu na první stránky této části zjišťujeme, že na rozdíl od lexikonárně zpracovaných faktů z dílu prvního je tato část povýšena na kompletní originální vědecké popisy všech druhů.

Vše začíná samozřejmě u A. agassizii (STEINDACHNER, 1875) a končí u A. viejita (KULLANDER,1979) na straně 811. U každého druhu jsou kromě popisu ještě doplněny další informace, na které v prvním dílu nedošlo, nebo které se doktor Römer dozvěděl po jeho vydání. Mohu vám tak jedině potvrdit, že doktor Römer je v současnosti znalcem těchto rybek číslo jedna.

Počet stran věnovaných příslušným druhům se odvíjí od množství současných znalostí jednotlivých rybek, mnohdy se jedná i o více než dvacet stran na jeden druh, o pestrosti obrazového doprovodu ke každému druhu netřeba ani mluvit. V této sekci je pojednáno o padesáti třech v té době popsaných druzích (v současné době mám evidováno téměř sedmdesát popsaných druhů – pozn. aut.)

Se stejnou vehemencí je poté věnováno dalších 173 stránek existujícím dosud nepopsaným speciím. Je zde uvedeno 59 známých zástupců do doby vydání. U těchto specií je prostor věnován nejen dosud nepopsaným rybkám, ve výčtu jsou započteny i takové, které byly již popsány. Toto je zhodnocováno a vysvětleno vždy v několikařádkovém odstavci v závěru, vždy s odkazem na to, ke kterému druhu byla rybka a kým nakonec zařazena (většinou se jedná o revize S.O.Kullandera z konce osmdesátých a první poloviny devadesátých let).

Strany 986 – 997 jsou pak, aby byl výčet monografie skutečně kompletní, věnovány i dávno neplatným synonymům. Tato kapitola obsahuje celkem 18 položek, u každé je vždy dostatečně vysvětleno vše potřebné.

Stránkou 998 se dostáváme k dalším rodům trpasličích jihoamerických cichlidovitých. Jsou zde zastoupeny (opět se všemi podrobnými informacemi známými do doby dokončení monografie) rody Apistogrammoides, Biotoecus, Crenicara, Crenicichla, Dicrossus, Laetacara, Mazarunia, Mikrogeophagus, Nannacara, Taenicara a Teleocichla. Soubor, ve kterém jsou tentokrát na rozdíl od apistogramm začleněny nepopsané specie přímo do statí věnovaných jednotlivým rodů, končí stranou 1217.

Závěrečné části monografie by počtem stran (92) dokázaly vydat na jednu docela slušnou detektivku. Strany 1218 – 1220 jsou výčtem Römerovi tehdy známných cichlidářských klubů na celé planetě (Český cichlid klub tam pochopitelně uvedený není, protože v době, kdy kniha vycházela teprve současná organizace teprve vznikala, zato je tam uvedem již dnes bohužel zaniklý slovenský SZCH – Klub Chovatelov Cichlíd – pozn. aut.).

Od strany 1222 po 1302 následuje dokonalý výčet použité literatury. Uwe Römer zde vskutku nevynechal jediný zásadnější článek, odbornou práci či knihu, zabývající se výše uvedenými druhy rybek a nechybí zde ani osm článků Rudolfa Zukala (na třech spolupracoval s M. Podkoním, na jednom se St. Frankem). Na úplný závěr jsou ještě na stranách 1303 – 1310 vloženy biometrické tabulky rodu Apistogramma a černobílé ručně kreslené mapky výskytu jednotlivých druhů. Finále je věnováno stránce s krátkým autorovým životopisem.


Nyní necháme laskavého čtenáře odpočinout a vstřebat nasáté informace... v příštím pokračování se budeme se stejnou intenzitou věnovat druhému dílu Mergusova atlasu věnovaného jihoamerickým cichlidkám, dočtete se tu i celkové hodnocení obou knih Honzy Burzanovského