Hotelové moře a pláže

Po příjezdu do hotelu jsem odložil batožinu a hned jako malý kluk utíkal na pobřeží, abych viděl moře a korálovou plošinu, která byla pod hotelovou zahradou. Mé pocity byly skoro stejné jako v dětství, kdy jsem poprvé v Bulharsku s rodiči viděl moře.

Útesová plošina je svým způsobem pro koupání neobvyklé a hlavně nevhodné. Totiž – je hluboká něco mezi 0,5 až 1 metrem (v závislosti na přílivu a odlivu, který není v Rudém moři nikterak veliký) a pro jeho členitost a ostrost výběžků (byť mrtvých korálů) se přes ní nedostanete do volné vody. Musíte si najít lávku (tvořenou jakýmsi pontonovým mostem) a přes ni pohodlně přejít k hluboké vodě, na hřbet korálového útesu. A tady bývá hloubka zpravidla minimálně 6-8 metrů, a korálový svah padá prudce do hlubin. Lávky bývají od sebe vzdáleny 1 až 2 (někdy i více) kilometrů po pobřeží. V některých místech bývají menší pláže (bez korálů), s kamenitým či písečným podložím, kde je vhodný přístup i pro děti, jak jsme u moře zvyklí.

Již doma či v cestovce při výběru hotelu musíme mít právě na zřeteli, zda plánovaný hotel má svou vlastní pláž. Mnoho hotelů je mimo pobřeží a dostat se k vodě znamená překonat větší vzdálenost, což při vyšších teplotách nemusí být nic příjemného. Měli bychom myslet především na to, jaké aktivity u moře budeme preferovat – zda cachtání v mělkých vodách, plavání, šnorchlování či potápění. K egyptskému moři bezesporu patří boty do vody, jinak riskujeme poranění nohou o ostré objekty. Obuv nás chrání i před sluncem rozžhaveným pískem či oblázky, po kterých bosky nedokážeme dlouho chodit.

Tolerance do půl metru

Jakmile v masce a se šnorchlem strkám hlavu pod hladinu, mé nadšení nebere konce. Během prvních 15 minut šnorchlování rozpoznávám skoro 60 % mořských ryb, které znám z domácích mořských akvárií a má radost neustále narůstá. Objevují se další a další druhy a já si připadám, že plavu v jednom obrovském reefovém akváriu.

Pode mnou se rozprostírá tmavě modrý svět, plný života v důsledku podmořských proudů, které stoupají, klesají či rotují podél svahu a jež s sebou přinášejí plankton či jinou potravu. Hrana korálového útesu (viz. schéma) je zajímavá pro šnorchlování, ale musím být velmi opatrný, aby nás vlny, které mohou být za větru velmi silné, nenahnaly na ostré korály. Z hlediska pozorování bohaté podvodní říše je ideální hloubka do deseti metrů, kde je ještě poměrně hodně světla, ponory s potápěčskou výbavou nejsou nikterak náročné a dá se zde ještě velmi dobře fotit.

Má přítomnost obyvatele tichého světa nikterak nevyrušuje a ti si klidně plavou kolem mne. Snad jedině, když se přibližuji na vzdálenost půl metru nebo se prudce pohnu, důstojně se obracé, mění směr a odplouvají dále. To, co doma chováme v nádrži v jednom, maximálně několika exemplářích, tady plave v hejnech o stovkách ryb. Jak na povel se sapíni schovávají do korálů, aby vzápětí znovu vykukovali ven. Větší ryby, zvyklé na turisty, plavou stále v užších a užších kruzích a očekávají něco k snědku.

Prostor bývá velmi členitý a nacházejí se zde poměrně často i tzv. korálové věže, jež vyrůstají ze směru otevřeného moře. Každá lokalita má specifické světelné podmínky, různou dynamiku proudů. To je třeba znát nejenom při potápění, ale i pěstování či chování živočichů, kteří se pak vyskytují v mořských nádržích.

Koketování s podvodní fotografií

Již první ponor ve mně vzbudil nutkání fotit pod vodou. Celou tuhle nádheru nějak zadokumentovat, vyzkoušet, jaké to je. A tak jsem se rozhodl na místě k základní výbavě na šnorchlování přikoupit levný podvodní fotoaparát. Na egyptských tržištích i v hotelech je jich spousta. Ty v hotelu jsou pochopitelně několikanásobně dražší než na ulici. Ale na to přijdete většinou až tehdy, když špatně nakoupíte. Nedočkavost se nevyplácí, pohodlí zázemí hotelu a bezstarostnost nákupu je lákavá.

Jedná se spíše o hračky pro turisty a docela dobrý zdroj obživy pro místní kšeftaře. V podstatě jsou ale k dostání jen dva druhy levných fotoaparátů s podvodním pouzdrem a na kinofilm. Ty první jsou na jedno použití, ty druhé mají otvíratelné vodotěsné pouzdro, lze vyměňovat kinofilm a některé z nich mají dokonce blesk!

Pořídil jsem si ten druhý. Byl jsem nesmírně šťasten, že se mi podařilo cenu vyhádat méně než na polovinu původní, v přepočtu asi 500 Kč a k tomu další dva náhradní filmy s citlivostí 400 ASA. Mé nadšení ale vychladlo později, kdy jsem zjistil, že filmy jsou dva roky prošlé… Nicméně po vyvolání u Škody v Praze a po následné digitalizaci to zase až tak na závadu nebylo. Musíte se ale smířit s tím, že zrnitost takto pořízených fotek je poměrně velká a s digitálem to nemá nic moc společného. Na dobré si zvykneme velmi rychle. Ale vzhledem k tomu, že jsem to bral jako experiment, byl jsem docela spokojen.


Znova jsem si připomněl, jakým pokrokem jsou digitální fotoaparáty se svou možností náhledu na vyhotovený snímek. Umíte si asi představit, jaké jsem měl pocity, když jsem vyfotil asi 12 kinofilmů a musel jsem se smířit s tím, že fotky z nich uvidím až po návratu v Praze? S novým fotoaparátem, v prostředí, které je úplně cizí, pro focení neznámé? A tak jsem experimentoval.