Tření
Až na výjimky se tření hypancistrusů podobá tření běžně chovaných ryb rodu Ancistrus. Jednou z výjimek je samotná příprava na tření, která je u samce ancistrusů patrná z jeho pohybu před jeskyní, zatímco u zeber tomu tak není - ke spárování dochází často naprosto nepozorovaně. Samotné kladení jiker je podle Karin a Gerda Arndtových již velmi obdobné jako u rodu Ancistrus. Pár většinou leží jeden na druhém ve vybrané jeskyni, přičemž se samec postupně posouvá tak, že ocasní ploutví a polovinou těla zůstane na samici a současně hlavou blokuje vchod do jeskyně. Samice klade jikry v několika snůškách a po každé sérii dá samci drobnými pohyby těla do předu a zpět signál k jejich oplodnění. Po tření někdy samice odmítá opustit úkryt a musí být samcem ven doslova vypuzena.

Jikry jsou umístěny na nejvzdálenější místo od vchodu jeskyně. Zda-li je samci berou do tlamky, jako tomu je u ancistrusů, není doloženo a též ovívání jiker prsními ploutvemi je velmi sporadické. V případě nebezpečí se samec snaží jikry co nejvíce přikrýt tělem.

Arndtovým se zebry poprvé vytřely 10. června 1994. Bohužel již 13. června ležely prázdné obaly jiker pře jeskyní. Zřejmě nebyly oplozeny, což u prvních tření krunýřovců není zcela neobvyklé.

Druhý pokus už byl úspěšnější. Došlo k němu 13. června ve večerních hodinách, ale bohužel se nepodařilo zjistit přesný počet jiker. Až 18. června bylo před jeskyní spatřeno šest malých rybek, které se podařilo odstát a byly umístěny do odchovničky připevněné blízko vývodu filtru v té samé nádrži. V krátké době bohužel tři rybky uhynuly. Už 23. června byl ale samec opět viděn "sedět" na jikrách a 24. června se k němu přidal i ten druhý. Od té doby se Arndtovým třely zebry již pravidelně.

Jak už jsem se zmínil výše, ke tření dochází nečekaně. Choval jsem tři kusy, které byly zjevně samci, přes dva roky a mezitím dorostly do délky 9 cm. Proto jsem tedy rozšířil počty svých chovanců o pět dalších ryb, které byly menšího vzrůstu. Po karanténě jsem je hned nepřidal do nádrže s dospělými samci, protože se mi stále ještě zdály na tření příliš malé a byly prozatimně umístěny do 280 litrové nádrže s pěti velkými Pseudohemiodon laticeps a několika Ancistrus sp. Mimo pár rostlin v květináčích a břidlice zde byly pouze dvě umělé jeskyně. Ryby se hned ukryly za břidlici a filtr a o jeskyni projevil zájem největší samec (6,5 cm) až po několika měsících. Vybral si tu větší, odkud s úspěchem vyhnal jednoho ancistruse. Za dva dny se v jeho blízkosti objevila menší zebra, zjevně samice. Stále jsem nemohl uvěřit, že by se ryby třely již v takto malé velikosti, proto jsem druhý den jeskyni trochu pootočil, abych mohl případně udělat fotky. Bohužel jsem při tom natolik vylekal samce, že mu všech 12 jiker vypadlo ven.

Protože jsem již měl předchozí zkušenosti s umělým odchovem krunýřovců, neměl jsem o jikry velké obavy. Přenesl jsem je do malé umělohmotné nádržky s čerstvou odstátou vodou. Aby si uchovávala potřebnou teplotu, zavěsil jsem ji do nádrže dospělých a zavedl jsem jemné vzduchování. Abych předešel zaplísnění, přidal jsem několik kapek acriflavinu. Již následující den však bylo zřejmé, že dvě jikry jsou špatné. Propíchl jsem je tedy pipetou a vysál jejich obsah, až zbyly pouze obaly. Tento krok je nezbytný, protože jikry drží u sebe natolik pevně, že ty špatné bychom těžko odstranili bez rizika poničení ostatních jiker. Následně jsem provedl kompletní výměnu vody v odchovničce. Po čtyřech dnech bylo vidět, že další jikra se nijak nevyvíjí a celá procedura se tedy opakovala. Při teplotě 30 ºC se sedmý den vykulilo devět rybiček. U druhé snůšky (o čtyři týdny později) jsem byl úspěšnější - z dvanácti jiker se jich vykulilo jedenáct.


Vývoj jiker a plůdku
Téměř všichni krunýřovci, které jsem doposud vytíral, měli jikry žlutavé barvy. Když poprvé vidíte jikry krunýřovce zebra, řekli byste podle jejich mléčného zabarvení, že jsou neoplodněné. Jejich velikost je v závislosti na stáří a krmení samice mezi 4-5 mm v průměru. Je zajímavé, že i větší druhy jako Lasiancistrus scolymus (viz ELSHOLZ & ELSHOLZ, 1992), mají obvykle jikry menší. Počet jiker je ale zase nízký - v předchozích snůškách se pohyboval mezi 7 až 12 jikrami. Předpokládám, že plně vzrostlá a dobře krmená samice je schopna snést až 20 jiker.

Bezprostředně po snesení nelze uvnitř nic rozpoznat. Další den je však již patrné tělo embrya jako světlá linka a třetí den již můžeme dokonce vidět pulsující srdce. Přestože tvar embrya je den ze dne zřetelnější, ani krátce před vykulením nemůžeme hovořit o jakékoliv pigmentaci a pouze dvě tmavé tečky naznačují místa budoucích očí. Jak rychle se jikra vyvíjí, závisí zejména na teplotě - při relativně vyšších teplotách je to okolo 6 dnů, při teplotě 27°C je to o den více. Abyste poznali, že došlo k vykulení plůdku, musíte se dívat opravdu pozorně, protože žloutkový váček je přibližné velikosti jikry a bezbarvého těla si téměř nevšimnete.

Mladí ancistrusi většinou spotřebují svůj váček do 4 dnů a poté začínají žrát. Krunýřovci zebra to trvá o poznání déle - úplné absorbování žloutkového váčku zabere 11-13 dnů. Po dvou dnech již můžete vidět první známky zbarvení a od osmého dne již můžeme hovořit o zebřím vzoru. Intenzita barev však není nijak výrazná - barvy začínají získávat na intenzitě až po dvou až třech týdnech.

Arndtovi zaznamenali, že některé z odchovaných ryb mají velice odlišné zbarvení (vzor) - čtyři potomci jednoho z párů byli téměř bezbarví a samotný samec již měl neobvyklý vzor ocasní ploutve - místo dlouhého pruhu podlouhlé skvrny. Tři mladé rybky se zpočátku barvou velmi podobaly L98. Později se vybarvily a nyní jsou celé světlé s několika nepravidelnými tmavými pruhy a protáhlými skvrnami. Čtvrtý jedinec zůstal velmi světlý a místo černého vzoru má pouze světle šedivý (dostal přezdívku "ghost zebra"). Zůstává otázkou, co je příčinou těchto odchylek. Zda jsou způsobeny geneticky, nebo vlivem prostředí.


Mladé zebry zřejmě zůstávají s otcem v jeskyni do doby, než spotřebují žloutkový váček (obdobně jako u příbuzného ancistruse). Píši "zřejmě", protože osobně nevím, zda tak tomu skutečně je a žádný z úspěšných chovatelů mi to zatím nepotvrdil - mladí byli totiž poprvé spatřeni vždy až venku před jeskyní. Osobně nicméně nevěřím, že toto je běžné, protože v přírodě by s takto velkým žloutkovým váčkem bez rodičovské péče pravděpodobně nepřežili.

Někdy se stane, že několik jiker nebo i celá snůška se dostane mimo jeskyni. Přilnavost jiker souvisí zřejmě s parametry vody - je totiž známo, že některé jikry tropických ryb ztrácejí svoji lepivost v tvrdších vodách. Vzhledem k tomu, že jikry lze u zebry poměrně úspěšně líhnout i uměle, nemělo by to působit větší problém.

I když se ale samec stará o jikry pečlivě, číhají na ně některá nebezpečí. Zejména je třeba upozornit na malé šneky, kteří se mohou namnožit tak rychle, že i samec je proti nim bezbranný. Ještě větším nebezpečím mohou být ploštěnky. Když už si jich všimnete, bývá většinou pozdě, protože jsou aktivní zejména v noci, kdy mohou zničit celou snůšku. Kvůli značné odolnosti vůči chemickým přípravkům potom často nezbývá, než přestěhovat ryby a celou nádrž sterilizovat.