Odliv

Hned první den po příletu se vydávám na průzkum vnějšího korálového útesu. Domorodci mne zastrašují, že to je nebezpečné kvůli žralokům. Když vidí mou výstroj i fotoaparát, nechávají mne být. Žraloci jsou v těchto místech lží.

I na vnější straně útesu je oceán nehluboký, velice pomalu se svažující. Pohled je zde ale úplně jiný, než v Rudém moři. Je to hodně zelených, hnědých a rudých řas, které vytvářejí husté porosty a jež se ladně pohybují sem a tam podle diktátu příchozích vln.

Korály jsou nízké. Větší rozmanitost bývá v hloubce až tak kolem 15-20 metrů, ale i zde platí, že korály tvoří jen nízký porost při dně. Divoký oceán všechno nemilosrdně ničí. Jsou tu silné proudy, voda je tak prokysličená, že na povrch těla i na fotoaparátu se okamžitě tvoří bubliny, které je nutné z objektivu otírat.

Kochám se přes masku pohledem na místní život. Oproti Rudému moři je pohled jakoby nudný, fádní; teprve při detailnějším zkoumání lze spatřit spoustu drobných rybek i dalších živočichů. Po dvaceti minutách, kdy mám pod sebou hloubku tak kolem 2-3 metrů zdvihám hlavu abych se podíval zpátky na pobřeží.

S velice nepříjemným pocitem zjišťuji, že odliv ještě trvá a za těch pár minut mne odnesl několik set metrů do otevřeného oceánu. Proti všem zásadám jsem v oceánu sám, na korálovém platu nikoho nevidím. A i kdyby – místní černoši většinou neumí plavat – ve sladkých vodách jsou krokodýli nebo různé choroboplodné zárodky, takže koupání se v rovníkové Africe moc nepraktikuje. Navíc žádná z loděk není na vnější straně korálového útesu.

Pokouším se plavat zpět a zjišťuji, že i při obrovském úsilí, a to mám ploutve, stojím téměř na místě. Málem propadám panice, protože po usilovném čtvrthodinovém plavání se nemohu nikterak přiblížit na mělčinu. Obrovská životní zkušenost. Mé blbosti a neopatrnosti, na kterou nikdy už nezapomenu, naštěstí pomáhá příroda. Mám kliku, protože nastává příliv, který mne žene zpět na korálový hřeben.

Vlny se mi lámou za hlavou a přepadávají v tříšti přeze mne. Radost, že se blížím k mělčině, ale netrvá dlouho. Vlny si se mnou pohrávají jak s korkovým špuntem a mlátí mne o korály a skály hlava nehlava. Konečně jsem z vody, ale pořezaný a odřený, z nohou mi všude stéká krev. Opět štěstí v neštěstí mne zachraňují neoprenové potápěčské boty s tvrdou podrážkou. I přes ně mám rány na kotnících, které jsem doléčil až měsíc po svém návratu.

Nemít boty, nevím, nevím, jak bych dopadl. Fakt je ten, že v tropické oblasti i malá otevřená rána se stává problém díky obrovské vzdušné vlhkosti. Neustále mokvá, nehojí se, i když zasypáváte antibiotiky. Samozřejmě že léčení moc nepomáhám, protože každý den se znovu a znovu vracím do slané vody.

Na souš korálového plata jsem se vyhrabal úplně vyčerpán a několik dalších minut ležel jak mrtvola a nabíral sil. Holt některé zkušenosti musíme zažít na vlastní kůži. Plavání u pobřeží otevřeného oceánu je úplně něco jiného než Středozemní či Rudé moře, odliv i příliv, podvodní proudy, jsou tu mimořádně silné, takže opatrnost je na místě. Na první pohled bývá vodní hladina zcela nevinná. Chvilky pohody, radosti i štěstí se mohou během několika mála minut změnit v drama boje o holý život.