Vydáváme se tedy na naší první procházku městem od hotelu HP Plaza na ostrůvky v mapě označené jako „Wyspa Bielarska“, „Wyspa Słodowa“, „Wyspa Mlynska“ a „Wyspa Piasek“ – Pískový ostrov. Mají pěknou parkovou úpravu, dětské hřiště, lavičky na posezení i místa s občerstvením, kde se nechá dobře posedět. Jinde je zase řada historických objektů. Je to místo ranních procházek důchodců se psem, místem kde běhají sportovci, přes den chodí maminky s dětmi a v podvečer a večer vyrážejí milenci stejně jako ostatní, kdo se chtějí pokochat nádhernými pohledy na staré město, universitní budovy, krytou tržnici, kostely a již vzpomínané mosty.

Pomalou chůzí se dostáváme do přístaviště malých výletních loděk na posledně jmenovaném z ostrovů (v Galerii1, obrázek 85 a dále) a nasedáme na zrovna vyjíždějící člun. Jsem mile překvapen nízkou cenou jízdenky (60 Kč v přepočtu oproti 250 Kč za parník v Praze) za hodinovou projížďku průplavy, plavebními kanály, mrtvými rameny, kolem ostrůvků a po řece. Co se týče vstupného, ještě mnohokráte budeme překvapeni jeho milou cenou, která je podobná i pro návštěvy těch nejcennějších historických skvostů. Je zcela evidentní rozdíl mezi Prahou a Wroclaví. Pražské památky si více prohlížejí cizinci (a tomu odpovídá i cena), kdežto ve Vratislavi to je záležitost spíše národní, takže cizinců je tu naopak menšina. A tak i večer všechny místní restaurace, vinárničky či pizzérie, často s venkovními zahrádkami, vřou jak kotel polštinou, podobně jako německé pivnice při Octoberfestu hlaholí němčinou. Atmosféra večerního města je chytlavá a láká si také někam sednout na něco dobrého nebo jen tak při pivku nebo kávě si odpočinout. A do piva tu je možné si nechat nalít i nějaký ten sladký sirup, což některé dámy určitě ocení.

Od svých úvah se vracím zpátky na palubu. Je dobré se podívat pohodlně z loďky na nejbližší okolí, kudy se budeme ještě mockrát procházet či někam pospíchat. A navíc nízké pohledy od vodní hladiny dávají vyniknout všem scenériím a jsou nesmírně fotogenické.

Vidíme konečně i zadní část botanické zahrady (Ogrod Botaniczny) lemovanou mohutnými kostely a dalšími historickými budovami, jež se nacházejí na Tumském ostrově (Ostrów Tumski), kam se rozhodně chceme podívat.

Wroclawská univerzita

Nepřehlédnutelná je i Wroclavská universita, jejíž hlavní budova se nachází hned na nábřeží a patří k základním dominantám města.

Tam nás taky vedou první kroky. Již v průchodu blokem domů nalézáme pamětní desku věnovanou Janu Evangelistu Purkyňovi (1787-1869), který zde žil v letech 1822 až 1850. Nemá smysl asi připomínat jeho medicínské objevy (anatomie, cytologie, nauka o oku atd.), jako spíše fakt, že tyto objevy učinil především během svého téměř třicetiletého pobytu na Vratislavské univerzitě. Do Prahy se vracel až v roce 1850 a teprve po svém návratu založil věhlasný pražský Fysiologický ústav a zabýval se zde již spíše organizačními a národnostními otázkami než vědeckým bádáním. Mimo oblast medicíny se proslavil i v dějinách celosvětové kriminalistiky, protože právě on dal vědecké základy daktyloskopii, jejíž rozkvět začal na přelomu 19. a 20. století. Při výčtu zásluh nesmíme opomenout ani založení přírodovědného časopisu Živa, který vychází doposud.

Vratislavská universita byla založena v roce 1702 habsburským panovníkem, císařem Leopoldem I. Abychom byli ale úplně přesní, musíme říci, že roku 1702 to byla jezuitská akademie, která se stala univerzitou až v roce 1811.

Universita je podstatně mladší než Karlova Universita, a na svém začátku dlouhou dobu měla jen dvě fakulty – filosofickou a teologickou. Počátkem 19. století přibyly ještě fakulty právní a lékařská, později i ostatní. Největšího rozkvětu a uznání universita dosáhla v první polovině 20. století svými 9ti laureáty Nobelovy ceny spojenými se jmény - Theodor Mommsen (literatura, 1902), Philipp Lenard (fyzika, 1905), Eduard Buchner (chemie, 1907), Paul Ehrlich (medicína, 1908), Fritz Haber (chemie, 1918), Friedrich Bergius (chemie, 1931), Erwin Schrödinger (fyzika, 1933), Otto Stern (fyzika, 1943) a Max Born (fyzika, 1954). Podle uvedeného výčtu je zřejmé, že i když universita byla nejprve „humanitní“, na přelomu 19. a 20. století byla její orientace převážně už přírodovědná a stala se tak jednou z duchovních kolébek teoretické a jaderné fyziky. Od roku 1945 je univerzita považována za centrum polské vzdělanosti.

Řadového návštěvníka ale bezesporu spíše zaujme nádherná, veřejnosti otevřená barokní aula Leopoldina (postavená 1728-41), která je pro universitu tím nejvznešenějším místem, kde probíhají všechny slavnostní univerzitní události, stejně tak jako koncerty apod. I prezident Václav Havel zde seděl při předávání čestného doktorátu.

Rozhodně stojí za návštěvu a chvilku setrvání mezi nádherně vyzdobenými zdmi a stropem, kterými kráčely dějiny vědy a její velikáni. Aula je překrásně zdobena monumentálními sochami, obrazy a dřevořezbou, vyniká bohatou štukovou výzdobou, zlacením a skulpturami Franze Josefa Mangoldta. Malby od Christopha Handkeho oslavují nejen moudrost, znalost a vědu, umění, ale také zakladatele akademie.

Již překročením prahu na návštěvníka dýchne ono pradávné kouzlo a vzpomínky ze studií. Části auditoria jsou svou výzdobou logicky členěny na starobylé sekce astronomie, geometrie, aritmetiky, gramatiky, rétoriky, poezie, muziky, filosofie, farmacie, typografie, sochařství a malířství a jím odpovídajícím velikánům jako byli Aristoteles, Seneca, Platón, Sokrates, Euclidus, Archimédes, Livius, Cicero, Ovidius, Vergilius apod. Nejkrásnější tu je mlčenlivě postát či posedět a nechat se chvíli unášet historií lidského poznání.

Za zmínku v budově university stojí určitě i matematická věž (poslední patro), kde je za pěkného počasí možné vyjít na střešní terasu a podívat se na historickou Wroclaw podobně jako z Pražského hradu na Malou Stranu. Jen s tím rozdílem, že Vratislav není zase až tak výškově členěna. Krásně je ale vidět řeka s ostrovy a ostrůvky, okolí botanické zahrady a hlavní historické náměstí.

Návštěva botanické zahrady

Slunce se pomalu sklání nad obzorem a nastává taková ta doba, kdy není už světlo a není ještě úplně tma. Automaty zapínají pouliční osvětlení, které dokreslují kouzlo začínajícího městského večera. Tohle období je nejkrásnější k zachycení na fotografie, ale to až jindy. Teď je čas zajít si někam na večeři, zavolat Ryszardovi a domluvit se na zítřku.

„Přijďte, kdy chcete, ráno i večer“, zní bodrá odpověď. „Pokud budeš chtít fotit nádrže s rostlinami, tak to má smysl až tak po osmé večer, jinak se nedá pro samé světelné reflexy“. Nejsem si v první chvíli úplně jist, co Ryszard myslí pod slůvky „ráno i večer“. To tam bude s námi v pátek, po zavírací hodině tak dlouho? V českých podmínkách v létě asi běžně nepředstavitelné, protože každý pospíchá na chatu, někam ven. Těžké dilema - znamená to asi „buď ráno, nebo večer“. Přemítám, co na to říci, protože chci vidět i zahradu. Tápu, hledám slov. Ticho v telefonu. A do toho Ryszard povídá: „Jasné, přijďte na půl devátou, já jsem tu již od sedmé“.