Když jsem se (můj první díl je v němčině, kterýžto jazyk stěží lámu přes koleno s pomocí slovníku) s veškerou úporností prokousal textovými složkami prvního dílu knihy (musím zde podotknout, že velice obsažnými, neboť pro tisk bylo použito stejně drobounké písmo jako pro všechny ostatní Mergusovy lexicony), nemohl jsem si nepovšimnout občasných poznámek o práci na chystaném druhém dílu monografie.

Ano, v monografii chyběl kupříkladu výčet většiny barevných forem apistogramm i zástupců dalších uvedených druhů, ale přese všechno mi nebylo jasné, co dalšího by ve druhém dílu ještě mělo být. Po téměř deset let proto budoucí obsah Cichlid atlasu II byl pro mne jednou velikou hádankou.

To, že to nebude stostránkové útlé dílko, pojednávající jen o zmíněných barevných formách, mi bylo vcelku jasné. Od roku 2005, kdy doktor Römer zveřejnil obrázek obalu na webovkách Apistogrammaidiots, má zvědavost sílila víc a víc, neboť z fotky a letmých informací o druhém dílu vyplývalo, že se bude opět jednat o klasickou mergusovskou tlustobichli!

Při loňském výletu na veletrh do Norimberku jsem se těšil, že by se tam kniha již mohla objevit. Neobjevila. Do distribuce se dostala až koncem loňského roku. Tentokrát jsem si již zajistil v očekávání mnohasetstránkového počtení raději verzi vydanou v angličtině. I když mne přátelé z Anglie informovali hned, jak se anglické vydání objevilo u Simpsonů (distributor anglických verzí Mergusů: http://www.stevensimpsonbooks.com)/..., přeci jen jsem si musel počkat až do letošního jara, než se mi kýžený předmět zájmu dostal konečně do rukou.

V množství stran si druhý díl s prvním vůbec nijak nezadal – je jich 1320, obsah je přímo bombastický, nabitý takovými informacemi, které by mne ani v nejdivočejším snu nenapadly. Vezměme to tedy opět popořádku (dá-li se to tak vůbec říci).

V mottu druhého dílu doktor Uwe Römer čtenáři odhaluje, s jakými reakcemi se setkal bezprostředně po vydání dílu prvního. A to povětšinou od dalších autorů obdobné akvaristické literatury (tedy zaměřené na jihoamerické cichlidky). "Nothing has spurred me on like the opposition of experts!" (Thor Heyerdahl) – což volně přeloženo znamená: "Nic mne nepopohánělo kupředu rychleji než opozice expertů!"

Pak následuje obligátní věnování rodině (no nedivte se, u nás k tomu, aby moje paní remcala, že si jí nevšímám a ignoruji ji, stačí bohatě odpoledne, kdy tuto recenzi píšu – dovedete si představit, jak to asi v rodině vypadá, když někdo píše knihu s téměř tisícovkou stran textu? – pozn. aut.).

Za ním strana tiráže, ze které vyplývá, že doktor Römer překládal monografii do angličtiny osobně za asistence Mary Bailey a Mika Wise a na konci stránky je i krom uvedení tisku v Singapuru v podstatě groteskní datum vydání. Proč groteskní? No anglická verze byla totiž vydána 15. prosince 2006 a německá (v Römerově mateřštině) teprve o pět dní později.

Ze stránky, uvádějící celý titul na nás tentokrát juká jedna z "horkých" novinek – samička Apistogramma pantalone sp. n.. Na straně šest je pak autorův úvod datovaný únorem 2006. Dále následuje stránka s obsahem knihy, strany 10 – 16 autor věnoval opět podrobnému poděkování všem, kteří mu přispěli jakoukoliv informací či jinou formou pomoci.

Strany 17 a 18 nás začínají vést přímo ke kořenům. Jsou zde uvedeny nominální seznamy do té doby popsaných apistogramm (celkem 67 popsaných druhů, u těch, o kterých bylo pojednáno v díle prvním, jsou hvězdičky) a též samozřejmě i čtyři v této publikaci poprvé popsané nové druhy. Dále nalezneme seznam synonym a do třetice seznam dosud nepopsaných specií - celkem 54 a opět je hvězdičkami označeno, co z tohoto výčtu bylo zmíněno v prvním dílu.

Stranou 20 začíná nově zrevidovaný Klíč k určování apistogramm (není se tomu opět co divit, jelikož v uplynulém časovém období mezi vydáním obou dílů bylo popsáno a objeveno poměrně velké množství nových druhů a nepopsaných specií). Od stránky 136 po 165 se rozprostírá kapitola Systematika, rozdělená na dvě části.

První pojednává o skupinách a komplexech, do kterých byly apistogrammy rozřazeny s vysvětlujícími poznámkami a historií tohoto systému, ve druhé části jsou popisovány znaky pro analýzy skupin dle meristických znaků jednotlivých druhů a nezařazených specií.

Kapitola Evoluce & biogeografie se 168 stranami je obsahově opět rozdělena na množství jednotlivých podkapitol a, podobně jako tomu bylo v prvním díle, má v úvodu vlastní dvoustránkový obsah. Autor se v ní podrobně zabývá vývojem cichlidovitých – tedy vývojem, kterým tato čeleď prošla až do současné doby, na konci je hlavní předmět zdejšího zájmu, rod Apistogramma.

Najdeme zde schematické kresby kosterního vývoje, pravděpodobný vývoj různých tělesných tvarových znaků, vývoj různorodých tvarů hřbetních, ocasních a řitních (dominantních) ploutví, pravděpodobný vývoj i barevných znaků v návaznosti na přizpůsobování se změnám prostředí v průběhu vývoje jednotlivých druhů.

To vše je opět doprovázeno nejen množstvím demonstrativních fotografií rybek, ale i velice podrobnými, autorem osobně kreslenými a na rozdíl od dílu prvního již barevnými, mapami, pečlivě vypracovanými kresbami a naprosto vyčerpávajícími podrobnými tabulkami s přesnými údaji chemismu i fyzikálních vlastností vod v jednotlivých místech, kde byly rybky odchyceny.

Další část této kapitoly pojednává o fylogenetické historii, doprovodem jsou pestré dendrogramy (větvená struktura rodu, neboli "strom" – pozn red.). Na prvním místě je dendrogram analýzy vzorků 166 apistogramm a deseti dalších cichlidovitých (pro srovnání), pak následují dendrogramy s mapami výskytu jednotlivých linií subkomplexů a komplexů cichlidek (steindachneri-complex, nijsseni-complex, cacatuoides-complex, atd.). Závěr této kapitoly se zabývá geografickými faktory habitatů jednotlivých specií.