Průvodce, když viděl ženino překvapení, se jal zachraňovat situaci. "Nic se nemůže nikomu stát, jsme na všechno připraveni". A jako v letadle před startem, místo nouzových výstupů a dýchacích masek, nám začal ukazovat, co všechno v kanoi je připraveno pro cestující: záchranné plovací vesty, ručníky a osušky, deštníky, pláštěnky do deště a hlavně i ochranné vodovzdorné boxy na kamery a fotoaparáty. Samozřejmě i chladící boxy na pivo a CocaColu. To mají němečtí turisté prý obzvlášť v oblibě. A aby to ještě připepřil, podíval se na mou choť a pravil: "A po celou dobu naší plavby bude pod námi maximálně pětimetrová hloubka, takže se v žádném případě nemůžete utopit – jsme tu my". Jak později zjišťuji, všechna ta bezpečnostní opatření mají jednu zásadní trhlinu – nikdo ze členů posádky tu ale kromě nás dvou, cizinců neumí plavat. Kapitán a kormidelník v jediné osobě je celou dobu na lodi pro jistotu oblečen do křiklavě barevné záchranné vesty, kterou má opravdu vzorově oblečenou a zajištěnou.


Postupně chápu, proč vnitrozemští obyvatelé Keni (možná i Afriky) neumějí plavat. Ono totiž společné plavání s hrochy a hlavně krokodýly není nikterak bezpečné. Navíc některá vnitrozemská jezera jsou pověstná různými breberkami (promiňte mi ten neodborný výraz), jež u člověka způsobují nejrůznější onemocnění.

Dhow

Za řevu motoru Enduro, s oblaky smradlavých výfukových plynů ležících nízko nad vodou se pár minut proplétáme zátočinami slepého ramene. Kormidelník mistrně vede svou loď různými úskalími. Je vidět, že má zrovna tuhle trasu vyježděnou, jako já oblast Jižní spojky v Praze. Občas se musíme shýbnout, aby nás nějaká větev nešlehla do tváře. Odliv teprve začíná, takže stav vody je ještě vysoký. Indický oceán je odsud jen pár kilometrů. Jsem nadšený. Občas vidím nějaké to povyskočení ryby nad vodní hladinu, kolem kořenů se tu a tam mihne nějaký ten stín. Voda je správně hnědavě zabarvena, spousta tlejícího listí. Za poslední zátočinou se otevírá volná, široká řeka. Tak takhle to asi nějak vypadá v Amazonii, pošeptám spíš jen pro sebe.

Ještě větší radost má ale Irena. Na řece plave mnohem prostornější, pohodlnější a bezpečnější arabská show, ke které směřujeme. K ní přivazujeme plastovou kanoi, a přesedáme. Sezení opravdu jak pro princezny. Na lavicích křiklavě barevné polštářky s keňskými a arabskými motivy. Na dva nás čekají další tři členové posádky. Takže v tuto chvíli se o nás stará pět osob!


A další překvapení. Servíruje se snídaně. Zdejší čerstvé ovoce – ananasy, papáje, banány, které chutná mnohem lépe než jak jsme zvyklí v Evropě. K tomu místní placky, čerstvě vyrobené ovocné džusy a domácí čaj. Ten je výtečný. Jinak pro kafaře – v Keni (ale v jiných oblastech) se kromě čaje pěstuje i světoznámá káva. Jelikož jsme něco málo pojedli již v hotelu, nedokážeme to sníst a tak se dělíme s posádkou, zveme je postupně ke stolu. Jsou plni radosti – tohle s Němci, Dány a Angličany nezažili. Během hodování sleduji řeku, břehy. Ty jsou z dálky jednotvárně zeleně fádní. Z dálky jsou porosty nízké. Tam, kde za mangrovy jsou vidět palmy, tam je souše. Ale takových míst je méně a méně, protože směřujeme k otevřenému oceánu.

Stále častěji vidíme pasti na ryby v podobě kůlů. Je to jednoduchá a při tom promyšlená věc. Kůly jsou v uzavřeném tvaru (kruhu, čtverci apod.) zabodnuty do dna. Vzdálenost mezi nimi určuje minimální velikost ryby, kterou lze takhle ulovit. Délka kůlů je zvolena tak, aby při přílivu byla dostatečná vzdálenost mezi horní částí kůlu a vodní hladinou. V tuto chvíli je past otevřena a ryby do ní mohou vplout. V době odlivu hladina vody klesá, takže horní části kůlů trčí z vody a tím je past uzavřena. Stačí jen vybrat úlovek. Cestou vidíme mnoho pastí poblíž oceánu, do kterých se loví poměrně velké mořské ryby.

Dalším způsobem lovu ryb a zejména krabů, langust a raků jsou proutěné koše, pletené z listí kokosových palem.

Třetí možností je lov do přehradních sítí. Je to rarita, kterou jsem dosud neviděl. Odtékající voda v době odlivu z mangrovů vytváří jakési potůčky. Stačí, aby se tento potůček přehradil napříč jakoby volejbalovou sítí (s jemnými oky) a ryby jsou při "vypouštění" bažiny mangrovníků odlivem vtaženy do sítě. Na každém konci sítě je kůl. Setkal jsem se se dvěma variantami provedení. Kůly jsou zabodnuty do dna bez lidské obsluhy, nebo obsluha stojí (5-6 hodin po bradu ve vodě) a reaguje na dění kolem.

Projížďka motorovou kanoí

Přijeli jsme k místu, kde byla velmi hustá spleť kanálů a slepých ramen. Přesedáme zpátky na kanoi a vyrážíme do džungle. Jak připlouváme blíže ke stromům, vidím stále více nejrůznější rybolovné ptáky – ledňáčky, volavky, pelikány, mořské orly a další, které vůbec neznám. Svědčí to o tom, že tu je velké množství ryb. Ale i ve větvích mangrovů to žije – spousta všelijakého roztodivného hmyzu (který loví pochopitelně i ryby) a prý také plazů. Ty nemám opravdu rád, ale žádného jsme naštěstí nepotkali.

Když trochu odbočím – daleko více plazů můžete potkat na savaně, při safari. Jejich existence je realitou a jedním z důvodů, proč Vás v určitých lokalitách nikdy z principu nepustí ven ze safari džípu nebo minibusu. V Keni můžete potkat docela běžně zelené a černé mamby, plivající kobry, zmije gabunské apod. Ti všichni jsou prudce jedovatí. Mamby jsou pověstné navíc i svou agresivitou a rychlostí, jakou se dokáží plazit. Patří k nejrychlejším hadům planety. Mnohokráte jsem si všimnul, jak naši průvodci obezřetně nejprve prohlíželi větve stromů, než jsme pod ně vjeli (v případě, že to jinak nešlo objet). Mamby zelené totiž žijí ve stromech, odkud útočí na svou kořist.

Zpátky ale k vodě. Míjíme domorodé lovce na lodičkách, vydlabaných ze stromů, kteří převážejí pasti na ryby. Průvodce nám ukazuje jak zvířata, tak rostliny, kterých bychom si vůbec nebyli všimli. Klid a pohoda. Občas vypínáme motor a plaveme jen setrvačností, abychom nerušili místní cvrkot a viděli toho co nejvíce.

Můj první divoký krokodýl

Mladý, vysokoškolsky vzdělaný průvodce (hovořící třemi západoevropskými jazyky!) najednou zajásá, protože spatřil 50 centimetrového krokodýla. Na mělčině, kde byly vidět jen oči a nozdry vystrčené z vody, ve stínu převislých větví. Na fotografování nic moc, skoro tma. Pár snímků a jedeme dál. Naše ježdění se stalo honem na krokodýla, kterého nám chtěli mermomocí ukázat.

A tohle si musíte vyfotografovat, a tohle a tohle. Fakt je ten, že i já měl trošku jiné představy, co bych chtěl fotit. Ale opět stačilo vyslovit přání, uslyšeli jsme zvlášť oblíbené "Yes, sir" či "madam" a jelo se tam, kam jsme chtěli my.