Nerad fotím za přítomnosti ostatních, protože ty zpravidla svou "pomalostí" vyhledávání záběru a správné chvilky, úhlu či světla zdržuji. Otrávenost na obou stranách. Znáte to. Tady ale posádka byla úplně v klidu a pohodě, a navíc ukazovali stále další a další cíle. Stačilo si jen vybírat.

Najednou, na bahnitém odkrytém břehu, ze kterého svisle vzhůru trčely vzdušné kořeny (pneumatofory) mangrovníků, jsme uviděli asi 4 metrového krokodýla nilského (Crocodylus niloticus). Paráda! Potichu jsme připluli blíže na vzdálenost, na kterou bych si sám osobně netroufl – asi tak na 5 metrů. Krokodýl byl skoro stejně dlouhý a široký jako kanoe. Ale snad kapitán i průvodce proboha vědí, co dělají. Opravdu, nádhera. Fotím, jak jen to jde.

Abych měl lepší záběr, stoupnul jsem si a teleobjektiv přiblížil na celý rozsah 200 mm, abych do hledáčku dostal co nejhezčí detail křivých zubů. To jsem ještě neviděl – některé spodní zuby, rostoucí směrem vzhůru propichovaly horní část tlamy skrz na skrz. Hledání detailu mne zcela pohltilo zaujetím a viděl jsem v hledáčku jen svůj cíl, aniž bych vnímal, co se děje v mém okolí.

Náš průvodce usoudil, že to chce nějakou akci, aby snímek byl dynamičtější a krokodýl se ukázal i z jiného pohledu. Aniž by nás informoval, nabral do kýble potichu vodu a tu chrstl na krokodýla. V tu chvíli jsem se opravdu leknul. V hledáčku jsem najednou viděl obrovskou, rozostřenou krokodýlí tlamu. Právě focený exemplář se vymrštil a skokem skočil do vody mezi břehem a námi. Plácnutí do vody a vlna, která rozhoupala loď, ze které jsem málem spadnul přímo do dráhy tohohle krásného kousku. No, nechtěl bych, aby si nás stáhnul někam pod převis břehu a tam nechal pěkně dohnít. Lehce zkropení vodou jsme se vydali dál.

Doplavali jsme sotva padesát metrů za ohbí řeky a spatřili dva, po prsa ve vodě stojící a spokojeně lovící rybáře s „volejbalovou“ sítí nataženou přes malý přítok. Průvodce jim oznámil, že tu jsou opravdu dost velcí krokodýli. Ti jen mávli rukou a lovili dál. Hlad je v Africe veliký, a lov ryb je pro nedalekou vesnici kromě sběru kokosů jedinou obživou. Berou to sportovně: většinou rybář uloví ryby, někdy krokodýl rybáře. Po návratu do Prahy jsem ve statistikách dohledal, že ročně na celém světě padne za oběť krokodýlům asi 2 000 lidí. Určitě ale ne všechny případy jsou doloženy, zejména v odlehlých koutech černého kontinentu.

Co nevíte o krokodýlech

Často se setkávám s otázkou, zda mám strach ze žraloků. No, moc jsem jich zase až tak neviděl. V Rudém moři pár kousků žraloků černocípích útesových (Carcharhinus melanopterus), kteří zase až tak velcí nebyli. A že bych je vysloveně vyhledával, to rozhodně ne. Určitě z nich mám respekt, možná trošku i strach. Pokud se ale bavíte se zkušenými potápěči, většinou řeknou, že při znalostech chování žraloků a dodržování určitých pravidel lze se žraloky vyjít. Horší to je ovšem právě s krokodýly.

Krokodýli obývají celé tropické pásmo. Žijí s výjimkou krokodýla mořského v sladkovodních řekách, jezerech, bažinách a lagunách, včetně mangrovů. Sladkovodním krokodýlům mořská voda vadí, takže opravdu obývají jen sladké či brakické vody.

Krokodýli dokáží lovit i pod vodou. K tomu mají zvlášť vyvinutou masitou hrtanovou záklopku, která pod vodou umožňuje krokodýlovi bezpečně otevřít tlamu a uchopit kořist bez toho, aby mu voda vnikla do plic. Na podobném principu krokodýli vodotěsně uzavírají nozdry a zvukovody. Oko je pod vodou chráněno třetím víčkem, tzv. mžurkou.

Krokodýl je vynikající potápěč. Na jedno nadechnutí dokáže vydržet pod vodou dvě hodiny, obvykle se ale potápí tak na 15 minut. Potápěčský reflex je silně vyvinutý. Při ponoření se prudce snižuje tepová frekvence až na 2-3 údery za minutu a dochází k důležité redistribuci krevního oběhu. Srdce krokodýlů je nejlépe vyvinutým srdcem u všech plazů, byť krokodýli se za posledních 65 miliónů let téměř nezměnili.

Někteří krokodýli umí velice rychle běhat po souši na krátké vzdálenosti. Rychlost je srovnatelná s rychlostí běhu člověka ale jen prvních 20-30 metrů, pak se unaví. Jedinou záchranou je při běhu kličkovat. Daleko od sebe postavené nohy krokodýla mu totiž neumožňují rychle měnit směr. Krokodýl ale svou kořist nehoní, využívá moment překvapení. Na vzdálenost své tělesné délky dokáže vyvinout rychlost až 43 km/hod. s úžasným zrychlením. Díky svalnatému ocasu (který používá zejména pro plavání) dokáží z vody vyskočit i nad hladinu a ulovit letícího ptáka.

V čelistech mají krokodýli extrémně silný stisk, ale sílu otevřít zavřené čelisti mají malou. Úspěšnou lokalizaci kořisti krokodýlům umožňuje výborně vyvinutý sluch a zrak. Aby toho nebylo málo, mají také speciální senzorické orgány, tzv. kožní tlakové receptory. Jsou uloženy v dásních a umožňují krokodýlům lokalizovat pohyb a polohu kořisti i ve velmi kalné vodě.

Krokodýli umí při lovu i spolupracovat, jejich cílem je kořist utopit. Krokodýl nemůže žvýkat, proto potravu hltá po velkých kusech. Pokud je ulovená oběť příliš velká, jsou jednotlivé kusy trhány krokodýlem pod vodou. Ten je zakousnutý a otáčí se podél své osy, dokud není oderván další kus masa. Krokodýl zkonzumuje obrovské množství masa, takže potom nemusí žrát i několik měsíců. Někteří krokodýli si hloubí několikametrové podzemní chodby, které mají často vstup pod vodou a končí komorou, kde skladuje a konzumuje potravu. Nora mu slouží i pro udržení vhodné teploty. Průměrný věk krokodýlů je kolem 70 let. Nejstarší, potvrzený věk krokodýla je 115 let. Tento krokodýl bych chován v moskevské ZOO.


Krokodýl byl asi ten den mým nejsilnějším zážitkem. Byl jsem ale také okouzlen obrovským množstvím mangrovníkových krabů. Ti v době odlivu vylézají ze svých děr a s ostatními v bahnitém terénu svými klepety svádějí neústupné boje. Na pár metrech čtverečních vidíte stovky několik centimetrů malých, ale pěkně vybarvených krabů vždy s jedním, velmi výrazným klepetem. Mou pozornost upoutali blíže nespecifikovaní lezci, jež se opírali o prsní ploutve a zvědavě pokukovali po okolí.

Litoval jsem snad jen, že jsem neměl žádnou síť, kterou bych mohl hodit do vody a něco si ulovit. Po tom, co jsem viděl krokodýly a pochopil, jak jsou dobře maskovaní, jsem neměl ani nejmenší chuť vlézt do vody. Druhou skutečností je fakt, že bych stejně nic při sotva 20 cm viditelnosti neviděl. Voda se stávala čistější a průhlednější až směrem k oceánu, kde byla v deltě řeky v době odlivu hloubka sotva 1 metr. Ale i tak, vidět biotop jako takový, to bylo opravdu silným zážitkem. Kdyby se sem člověk vracel, už by věděl, jak lépe se připravit a vyzbrojit, co očekávat.