Říká se, že "třináctého" je smolný den. Zejména, připadne-li na pátek. Na druhou sobotu v měsíci březnu připadla právě třináctka. Rozhodně nemohu říci, že by to byl smolný den, byť od rána bylo pod mrakem, místy silně pršelo a jinde zase matička příroda uštědřovala své hojné dary v podobě sněhu.

A právě v tuto sobotu se v Plzni konalo plzeňské akvaristické jaro – Den cichlidářů, pořádané ve spolupráci plzeňského akvaristického spolku Iris s Českým cichlid klubem.

Rozhodně musím říci, že se jednalo o další podařenou akvaristickou akci, které letos kraloval křest nové české knihy Honzy Burzanovského (alias Mlynáře) spojenou s přednáškou o skalárách, kterým je kniha Dobrodružství s amazonskými anděly věnována.

Žádná knížka se nerodí nikdy lehce a téměř vždy se jedná o mimořádný počin, který takovéto dílo vždy provází. Spousta věnovaného času, překonaných útrap a úskalí, než se nové dílko zrodí. A právě i o tomhle, jak kniha vznikala, co jí provázelo a co to vše pro Honzu znamenalo, pojednává dnešní rozhovor. V galerii pak přinášíme další fotky jak ze křtu samotné knihy, tak i z přednášky a pochopitelně z celé akvaristické akce Den cichlidářů.

Když jsem s Honzou dával dohromady tento rozhovor, pořád používal pro mne tajemnou zkratku DAA. To je tak, když na něčem dlouho pracujeme, tak se to snažíme nějak pracovně zkrátit. Pro dotyčného je jeho vlastní zkratka samozřejmostí, pro mnohé dlouho tajemstvím. Takže pro ty, kteří v souvislosti s nadpisem nedokázali zkratku sami odvodit – vězte, že to je jen zkratka monografie Dobrodružství s amazonskými anděly, která je ryze česká a původní.

Mnoho z nás už drželo v ruce Tvou novou knihu, má ji ve své knihovně. Jaký to byl pro Tebe pocit, když jsi odevzdával "rukopis" do tiskárny a pak jsi poprvé v ruce držel svou knihu. Co všechno Tě v tu chvíli napadlo?
Že to martýrium mám konečně za sebou.

Honzo, co Tě vedlo k napsání téhle knihy?
Asi exhibicionismus, neboť chuť a vůle jít takto s kůží na trh ani nic jiného není, jak by Ti asi řekl každý psychiatr.

Proč zrovna skaláry? Není to podobné jako psát o pavím očku? Skoro každý z nás tyhle ryby měl, choval a opakovaně množil. Tak tedy proč?
Skaláry jsou jednou z nejznámějších skupin v akváriích chovaných tropických rybek. Přes to, že se chovají již sto let, se toho o nich kupodivu ví hrozně málo... Pokud se tahle odpověď bude zdát někomu příliš lakonická, ať si přečte úvod monografie. Tam to všechno je.

Dělal jsi si nějaký marketingový průzkum, zda něco podobného nevyšlo v zahraničí?
Ano, jistě. V průběhu posledních šesti let jsem se seznámil se vším, co o skalárách bylo knižně vydáno a díky současným možnostem a dobrým kamarádům v zahraničí se mi podařilo dostat i k většině zásadních materiálů, které byly publikovány od padesátých let v odborných a populárně odborných magazínech. Nejen díky tomu jsem věděl, kde a kdy a co o těchto rybách vyšlo a většinou i jak to bylo přijímáno a jak na kterou práci lidé reagovali či která byla zapomenuta nebo je naopak "nesmrtelná" a z jakého důvodu. Ono aby ta moje práce měla nějaký smysl mi ani nic jiného nezbylo.

U nás je situace jednoznačná. Krom několika článků v AT i obou nových magazínech a několika odstavců v knížkách na akvaristiku zaměřených obecně, tu o těchto rybkách nikdy nic nevyšlo. A s výjimkou statí doktora Prouzy a manželů Matěnových v AT a nádherného překladu manželů Dykových v české verzi Sterby, šlo vždy o chovatelské články maximálně občas okořeněné výtahem několika prapodivných informací z "pouťových" článečků z některých populárních magazínů našich západních sousedů. Z historického hlediska jsou ale například velmi zajímavé drobné informace ve starých akvaristických tiskovinách z první poloviny minulého století (u nás např. Akvaristické listy), ale mít možnost se k nim dnes dostat má jen málokdo a já jsem rád, že se opět alespoň prostřednictvím mojí práce znovu dostávají na světlo.

Čím je kniha nová; mohu-li si dovolit říci, objevná?
Svým způsobem jsem díky možnostem získání toho, o čem jsem psal výše, měl tu výhodu, že jsem si všechno přeložil, podrobně prošel, rozebral doslova do posledního písmenka a mohl se nejen poučit z chyb a omylů jednotlivých autorů, ale naopak využít to, co po informační stránce v jejich dílech mělo nějakou hodnotu. V češtině tak poprvé vyjdou informace, o kterých naši akvaristé nikdy neměli ani potuchy. A nejen akvaristé u nás.

Už jsem to mezi lidmi několikrát při různých debatách zmínil. Dodnes kroutím hlavou nad tím, jak je střední Evropa (rozuměj – na Německo orientovaný sektor) odtržená v akvaristice od zbytku světa – samozřejmě speciálně od informačních toků pramenících ze Severní Ameriky, ale nakonec i Asie. Asi tu nikomu neprozradím žádnou novinku když uvedu, že jak bývá zvykem, na každém břehu Atlantiku jeden autor opisoval od jiného a kromě dobrých informací přebíral se seriozními informacemi i vyložené nesmysly nebo dnes již dávno vyčpělá dogmata. Ona leckterá z vydaných monografií vznikla jednoznačně na objednávku. Pak do onoho hrnce přidal pár svých poznámek, glos a pozorování, zamíchal a tradá k vydavateli. Přesně takhle to funguje jak u knih napsaných v němčině, tak i v angličtině.

Právě zde jsem objevil jeden hrozně zajímavý prvek, který napomohl k jednomu z unikátů mojí monografie. Spoustu informací popsaných v německých knížkách vůbec nikdo mimo střední Evropu nezná a naopak němečtí autoři neměli nikde ve svých dílech uvedenu nejednu zásadní informaci, která se třeba promítla napříč většiny anglicky psaných monografií.

Já jsem si z obou směrů vzal vždy to zásadní a podstatné, odevšad jsem vyšťourával lahůdková infa a porovnával je nejen s vlastními zkušenostmi a v každé kapitole knížky sjednocoval do jediného uceleného a časově pokud možno souvislého pojednání. Kolik času jsem strávil následným ověřováním některých informací ani nedokážu odhadnout. To je jen jedna ze specialit téhle monografie. Nikdo už nespočítá, kolik hodin, dní, týdnů... měsíců jsem například strávil prošťouráváním všech možných map – turistickými počínaje, přes letecké, satelitní konče. V mapkách uvedených v kapitole o hydrogeografii Amazonie jsou zakreslené řeky, které se na běžných mapách nenajdou. U některých zásadních řek, kde nebylo možné v žádných pramenech (ještě nebyly oficiálně změřeny) dohledat jejich délku, jsem se na zvětšeninách satelitních map vyřádil se šuplérou a kalkulačkou.

Když jsem si umínil vytvořit nějakou specifickou kapitolu, samozřejmě ovšem vždy korespondující s rodem Pterophyllum, nezbylo mi než se pokusit jít ve sběru potřebných informací a dat do co největších důsledků v celé šíři dané problematiky. Nikdy předtím by mne ani ve snu nenapadlo, kolik času strávím studiem paleogeografie, fosílií, geologických procesů minulosti i současnosti a samozřejmě také klasickou historií. Nebo jsem také dva měsíce honil jednoho horlivého Belgičana jak nadmutou kozu po vědeckých institucích v Brusselu, aby vyšťoural dosud nikde nezveřejněná křestní jména J.-P. Gosse, který objevil a popsal P. leopoldi. No, nechme to na čtenářích, aby si to zhodnotili a posoudili sami, protože takhle bych o tom zde mohl povídat do aleluja.... Během těch posledních šesti let jsem skutečně zažíval nejedno dobrodružství s "amazonskými anděly".

Proč sis pro svou knihu vybral pro českého akvaristu takový zvláštní název?
Je to tak trochu slovní hříčka. Název titulu byl koncipován tak, aby v jednoduchém překladu do angličtiny dokázal oslovit co nejširší akvaristické publikum na celé planetě a stále si uchovával svůj základ, napětí a intimitu. S výjimkou střední a snad i východní Evropy se všude skalárám v akvaristickém žargonu říká "Angelfish" (andělská ryba, anděl – angl.).

Skaláry jsou často nazývány královnami a králi akvarijních ryb. Určitě to bude v samotné knize (kterou jsem v době přípravy tohohle rozhovoru neviděl), takže trochu předbíhám – proč? Čím jsou jedinečné, že obecně zasluhují tolik akvaristické pozornosti?
Královnami a králi? No zkus tohle říci někdy před nějakým diskusářem... Je to skutečně zvláštní, mnohdy se tenhle termín skutečně používá a já na tohle bohužel konkrétní odpověď neznám. Mohu se jen domnívat, že to pochází z počátku minulého století, kdy se tyhle rybky začínaly dovážet (zprvu především do Hamburku) a svým tehdy značně netradičním tvarem těla, způsobem chování, ale i složitostí je jednak dovézt živé, pak dokázat udržet na živu a poté i rozmnožit, dávaly tehdejším akvaristům pěkně do těla. Nesmíme tu dobu srovnávat s dnešní. Nemluvím zde o technických možnostech v středoevropském prostředí, ale o znalostech poměrů, ze kterých rybky pocházely. Nehodlám tehdejší akvaristy samozřejmě nijak podceňovat, ale o chemismu prostředí, krmení, způsobech života v domovině těch ryb oni tenkrát věděli jen zlomky toho, co známe dnes my.

Kdo by měl a neměl tyhle rybky pěstovat?
Hmm. Já myslím, že jsem ten poslední, kdo by tohle měl určovat. To je stejná otázka jako ta, "co bylo dříve? Vejce nebo slepice?". Tyhle rybky stejně jako každá jiná a vůbec jako každý živý tvor, by měly být pěstovány těmi, kteří si k nim dokáží najít vztah. Živý tvor není vyrobená věc. Živý tvor se narodí a je a má své specifické nároky a požadavky! My bychom se měli snažit tomu tvoru, chceme-li se o něho starat a chovat jej, vytvořit ty nejlepší podmínky, jakých jsme schopni docílit. X-let se omílá rčení chov zvířat v zajetí. Jindra Novák kdysi přišel s mnohem výstižnějším rčením – "chov zvířat v péči člověka" a o tom by to mělo být. O té péči. Tím je nakonec dáno i to, že akvaristika není jen hobby, ale zároveň i poslání a člověk by k tomu měl přistupovat s patřičnou pokorou a trpělivostí.