Používáme na této webové stránce svoje i partnerská soubory cookies. Bez těchto malých textových informací naše stránky nemohou správně fungovat. Klíknutím na OK nám dáte svůj souhlas k jejich ukládání. Odmítnout některá je můžete v nastavení.
Autor článku: Roman Rak · 21.4.2010
· Sledovanost: 55654x
· Vytisknuto: 7754x Hodnocení: 5.93/6 (14x) · Odměněn: není
Potápěčský briefing
V půl sedmé pro nás přijíždí vozidlo z potápěčské základny, tzv. báze. Kdo by očekával nějaký mikrobus, tak by se šeredně spletl. Poctivý terénní náklaďák s korbou, na které jsou lavice jak pro vojáky a uprostřed spousta místa. Sem dáváme náš "drobný" 30 kilogramový bágl se základní výstrojí. Jediné, co jsme s sebou netáhli letadlem bylo olověné závaží a tlakové lahve. To je totiž naprosto zbytečné, jelikož to je možné si zapůjčit na základně. Pokud bychom pro dva vezli závaží, bylo by to dalších 20 kg. Na kolenou jako oko v hlavě hlídám svého Nikona "zabaleného" do pouzdra pro podvodní fotografování. To je momentálně to nejkřehčí a nejméně skladné, co u sebe máme.
Náklaďák poskakuje po hrbolaté silnici dvacet minut, než přijíždíme na základnu. Na uvítání musíme předložit své potápěčské licence a deníky ke kontrole. Pokud bychom se nepotápěli více jak půl roku v otevřené vodě, museli bychom totiž složit minimální zkoušku – tzv. "check dive" na důkaz toho, že jsme to nezapomněli a přeci jenom umíme takové základní věci jako je např. vylití masky pod vodou nebo správné vyvažování nafukováním jacketu (potápěčské vyvažovací vesty). I instruktor musí vědět, s kým se bude potápět, aby ponory byly pro všechny strany co nejbezpečnější.
Sportovní potápění je nádherná věc, ale musí se dělat pravidelně, aby byla nezbytná fyzička a i psychická pohoda a připravenost na případné "krizové" situace. Některé potápěčské aktivity či reflexy by měly být naprosto automatické, aniž bychom o nich nějak dlouho přemýšleli. Nejhorší případ jsou prázdninoví potápěči, kteří se potápějí jen během své 14 denní dovolené jednou za rok a pak, jak se říká tomu dají "pěknou sodu" - každý den 2-3 ponory. Pokud organismus není trénovaný, každý ponor je sám o sobě velkou fyzickou i psychickou zátěží. Vlastně, ono to ve své podstatě je zátěží i pro ty trénované, kteří si to nechtějí připustit nebo to lépe snášejí. Odpoledne jste utahaní jak králíci a někteří netrénovaní pak usnou ještě před večeří … Organismus se nasycuje dusíkem, který se pak uvolňuje někdy i několik dní, než jste na původních normách nasycení.
Všechno je v nejlepším pořádku – poslední záznamy v denících i rozhovor s divemasterem vede k jeho spokojenosti. Majitelem základny je Němec. S Irenou mezi sebou tiše prohazujeme pár českých vět. Ledy jsou najednou prolomeny. Čeští potápěči jsou v Keni zatím sice raritou, nicméně majitel poznal okamžitě a bezpečně češtinu. Jeho přítelkyně, která mu pomáhá se správou základny, je totiž z Moravy. Přítelkyně je ráda, že si má s kým popovídat, my vlastně také. Kromě jednoho Holanďana jsou ostatní potápěči Němci či Švýcaři, takže se mluví spíše jen německy. Pouze briefing před ponorem a základní komunikace na lodi je v angličtině. Pro komunikaci pod vodou se používají jen signály rukou a prstů, které každý potápěč musí znát.
S šálkem kávy usedáme ke stolu. Kdo nezná potápěčské briefingy, může si představit letecký briefing z dob druhé světové války, jak je známe běžně z filmů. Přichází vedoucí "divemaster" spolu s kapitánem lodi. Nad mapou cílové lokality probíráme základní topografické údaje reliéfu mořského dna, různé objekty, které zde můžeme najít, příslušné hloubky a časový i organizační plán ponoru, naše primární a sekundární cíle.
S teplotou vzduchu a vody si nemusíme dělat žádné starosti – na vzduchu i bezprostředně pod hladinou je teplota 29 °C, ve dvaceti metrech hlouběji jen o několik pár stupňů méně. Prostě pohádka. Samozřejmě že nesmí chybět ani domluva pro případ, kdyby se někdo ztratil apod., potvrzení komunikace včetně té v nouzových situacích. Možná je to úsměvné, ale je nutné vědět, jak v příslušném jazyce požádat (no, spíše zakřičet) o pomoc. Mnohokráte se již stalo, že potápěč v nouzi mával na hladině na projíždějící loď a neznal kouzelné domorodé slovo "pomóóóc". Kapitán, v domnění že jej vesele a rozpustile zdraví, přidal jen plyn a ujel. Vyčerpaného a vystresovaného potápěče nechal napospas vodním proudům a vlnám, které jej odnášely dál do otevřeného moře. "Panebože, pomož si sám!".
Já osobně něco podobného nezažil na vodě, ale v sibiřské tajze. Kdysi jsem se potřeboval autostopem dostat ze sibiřského Bratsku na jezero Bajkal. Stál jsem na kraji prašné automobilové magistrály. Podobně jako v Amazonii je "autostráda" vymýcený pás lesa, plný hrbolů a děr (a pochopitelně i bahna, když prší). Když to je neúnosné, tak se buldozery srovná další pruh lesa o 20 metrů vpravo nebo vlevo a jezdí se dál. Stál jsem na kraji cesty a s pokrčenou paží, zaťatou pěstí a zdviženým palcem jsem mával na projíždějící náklaďáky. Jenže ouha. Nikdo nezastavil. Jak jsem se později dozvěděl, řidičům jsem jen sděloval "Vot, maladěc!". Že dobře řídí, má pěkné auto atd. Teprve ze zoufalství jsem začal mávat celou rukou a později oběma a první "šofjor s gruzavikom" zastavil. Takhle se pozná cizinec, špión v cizí zemi. Můžete být oblečen stejně jako domácí, hovořit plynně místním jazykem a v okamžiku, kdy třeba na kočku místo správného "Ksssss, Kssss" (takhle se volají kočky rusky) zavoláte "Čiči, čiči" a jste jako cizinec okamžitě prozrazen.
Rozdělujeme se do skupin a seznamujeme se s naším potápěčským "buddym". Pojem "buddy" je v potápění ustálený již mnoho let. Původně systém "buddy" vznikl v americké a britské armádě. Překladem slova "buddy" je přítel. Ozbrojené síly začaly při náročných vojenských akcích použít operační dvojice, kde každý je pomocníkem, rovnocenným partnerem a přítelem toho druhého. Pomáhá mu splnit úkol a zároveň i přežít. Dvojice tvoří sehraný tým. Základním úkolem "buddy" principu je zvýšit bezpečnost. Tato myšlenka se časem přenesla i do některých sportovních aktivit, včetně potápění.
V podmínkách potápěčské turistiky se princip někdy významově posunul. Buddy je někdy chápán jako vedoucí skupiny, který dobře zná místní terén, podmínky a nebezpečná či jakkoliv kritická místa. A jako vedoucí skupiny vede i několik potápěčů. To je důsledek komerčního potápění, typický například pro Egypt. Bez lokálního vedoucího se nesmíte sami potápět a je ekonomicky neúnosné, aby vedoucí skupiny měl na starosti jednoho jediného "klienta" či partnera. Pojem "buddy" je někdy nesprávně směšován s divemasterem – vedoucím potápění. Správně pod vodou by měly vždy existovat dvojice ve vztahu "buddy-buddy", aby si mohli pomoci. Několik dvojic pak tvoří skupinu, vedenou divemasterem.
Pod vodou je ale nesmírně složité udržet skupinu 7-8 lidí pohromadě. Více lidí znamená spíše chaos a nejasné kompetence a je reálné riziko, že se od skupiny někdo oddělí, aniž by si toho ostatní všimli. Toto je velmi nebezpečné. A proto i v těchto větších skupinách se v praxi záměrně vytvářejí dvojice, kdy jeden hlídá druhého.
Vezměte ještě jeden psychologický faktor. Vzpomeňte na organizované výlety s turistickou agenturou. Pořád se na někoho čeká, někdo se courá nebo nechápe či nechce pochopit některé instrukce či zásady. Sami víte, jak takovéto výlety jsou otravné a nudné.
Při běžném ponoru, do dvaceti-třiceti metrů hloubky, máte k dispozici v průměru 40-50 minut času na celou akci. Aby to všechno klaplo, musí být celá skupina buď velmi dobře sehraná, nebo spíše ve většině případů naprosto disciplinovaná. Znamená to poslouchat pod vodou svého vedoucího celé skupiny "na slovo" a proto je tak důležité si na briefingu znova zopakovat všechny cíle, plán a průběh ponoru, celou komunikaci, vytvoření dvojic. Ideální je potápění ve dvou, maximálně ve třech lidech, což dnes zpravidla už nejde. Na danou lokalitu přiveze loď kolem 15-20 potápěčů, kteří mají celkem v průměru kolem jedné hodiny na celý ponor (včetně přípravy) a pak se loď přesouvá na druhou lokalitu. Během přesunu se odpočívá, případně přestrojují tlakové lahve na další ponor. Někdy je čas trošku pospat nebo se opálit.
Na lodi
Na pobřeží nás už čeká naložená loď, tentokrát to je Maisha, což ve svahilštině znamená "život". Jinak Maisha je běžné jméno dívek v Keni a Tanzánii, které bylo odvozeno od arabského jména Aisha (ta, která přežila).
Jsme oblečeni jen v neoprénech, přes rameno na popruhu máme jen malou kabelu na základní výstroj. Černá gumová taška je očíslována a odpovídá číslu skříňky v šatně na základně, kde máme uloženy své civilní oblečení. Pokud máte s sebou nějaké cenné věci, k dispozici je dokonce i příruční osobní trezor. Tady se nezapře německá preciznost majitele základny.
Brzy se podelim o svoje zazitky z pralesu Nar.parku Bako na Borneu a setkani s koralovymi rybami v Indickem oceanu.
Moskva bude urcite zajimava,budu se tesit!
Lukas Lindner
Středa 5.5.2010
Karel_Zahradka
Pěkné.
Ad sněhobílé košile-nechápu to,stejné je to v tropech všude,já se ušpiním jen vstanu,domorodci v tom vedru a prachu bělostně září.
Ad Lariam-beru ho běžně,problémy jsou velmi vzácné.
Ad "složení z různých drog" - jenom aby to nepletlo,nejedná se o drogy v českém slova smyslu,Anglicky drug = lék.
Pátek 23.4.2010
tomas.enderson
Tak na to se těším jak malé dítko. Tohle je země, ze které se moc zpráv o akvaristice neobjevuje. Snad jediné co o Rusku a akvaristice vím je Parmička z Oděsy. A dokonce podle některých zpráv prý ani z Oděsy nepochází. No že by zas další akvaristický paradox? :-)
Martin Honzejk
Pátek 23.4.2010
Crayfish
to Tomas.Enderson: Neboj, bude to dříve; zbývá už jen poslední "suchozemský" díl: Africké safari.
No, a pak mám v hlavě nachystané Rusko, konkrétně akvaristiku v Moskvě - Ptačí trh, Moskevské ZOO, Mořské akvárium a oceánárium, Muzeum biologie. Díky zrušeným letům jsem nezůstal na letišti, ale vrátil se do města a cestoval O;) Musím "jen" přebrat asi 6000 fotek ....a taky to napsat.