Skupina je kousek před námi, a tak ji musíme se svým buddy dohnat. To je nevýhoda, když se někdo "kochá" přírodními divy a krásami, jako herec Hrušínský senior ve filmu Vesničko má středisková. Sice jsem nenabořil žádné "embéčko", ale musíme pořádně šlápnout do ploutví, abychom vzdálenost dohnali a zase se připojili k ostatním.

Ti se nechávají jen pohodlně unášet proudem s minimální potřebou nějak více fyzicky plavat. Jsou vyvážení na stejnou hloubku, nekopírují terén jako já. Všechno pozorují z větší dálky. Vnímají podmořskou krajinu jako celek a pozorují větší ryby, zatímco to drobné, co se více schovává, jim uniká.

Z focení nemám dnes moc požitek, protože musím neustále po očku pozorovat celou skupinu, kde kdo je. Je to náš první společný ponor, takže se ještě moc neznáme. Poznali jsme se v této sestavě teprve před hodinou a chvilku mi potrvá, než poznám kdo je kdo. V plné potápěčské zbroji pod hladinou každý vypadá úplně jinak, než na lodi. Jedině drobounký, 50 kg vážící černoušek Saidi, je okamžitě identifikovatelný.

Dnešní ponor by jeden můj kamarád přirovnal k výpravě myslivců do lesa na medvěda, kteří si s sebou vzali entomologa. Tím myslí pochopitelně mě. Ostatní sice netouží potkat ani tak toho medvěda, jako spíše žraloka či hejno pořádně velkých ryb. Touto oblastí podél pobřeží jižní Keni směrem k průplavu mezi Tanzanií a Madagaskarem směrem na jih pravidelně migrují neškodní žraloci velrybí a máte-li trošku štěstí, můžete je tu potkat v jejich plné eleganci.

Mně prý vždycky pod vodou chybí už jen ta síť "na motýly". Můj zájem ale vede k tomu, že každé mé pozorování a dohánění skupiny v různých hloubkách mne stojí oproti druhým větší výslednou námahu a tedy i spotřebu tolik drahocenného vzduchu a tím se mi logicky zkracuje i doba, kterou mohu strávit pod vodou.

Mou pozornost zaujal nádherný pomec císařský (Pomacanthus imperator). Je pro mne opravdovým bonbónkem dnešního ponoru. Druhově velcí pomci jsou biologicky i akvaristicky velmi zajímaví. Jsou to totiž silně teritoriální individualisté, kteří si uzurpují enormně velké území. To je důvod, proč je lze dlouhodobě a úspěšně chovat v obřích nádržích s kubaturou řádově desítek tisíc litrů, tedy jen v opravdu velkých veřejných mořských akváriích. Jinými slovy – tyhle korálové ryby v zajetí moc nespatříte.

Dospělí jedinci měří kolem 40 cm, maximální dokumentovaný věk je 14 let. Další raritou je, že tak jak mladé ryby postupně dorůstají, mění svou barevnou kresbu jak do struktury ornamentů tak i barev samotných. Mladé ryby vypadají absolutně jinak, než jejich rodiče. Kdyby vypadaly identicky, rodiče by je nestrpěli ve svém pečlivě hájeném teritoriu. Díky odlišné kresbě si dospělí jedinci "myslí", že se jedná o menší bezkonkurenční druh, který ve svém hájemství akceptují.

mg+:5585]

Pomec pomalu proplouvá kolem korálů a bedlivě pozoruje co by kde udíbnul. Živí se převážně mořskými houbami. Píp, píp, píp. To jen můj dekompresní počítač spojený s tlakovou lahví mne vytrhuje z pozorování, aby mi akusticky i blikáním na display ukázal, že jsem na polovině zásoby vzduchu. Signalizuji Saidimu, že mám "half", jak jsme se před ponorem dohodli. Buddy odpovídá, že je na tom o trochu lépe a ukazuje mi svůj tlakoměr. Vždy byl pár metrů nade mnou, takže díky nižšímu hydrostatickému tlaku v jeho hloubce měl i menší spotřebu. A taky váží polovinu mé váhy, je mnohem lépe trénovaný (potápí se 15 let dvakrát denně), což všechno je silně znát na spotřebě vzduchu. Pod hladinou jsme už 30 minut a jak rychle to uteklo. Za normálních podmínek by to byl signál, abychom obrátili a začali se vracet k lodi. Jenže jsme v proudu, takže pokračujeme dál.

Pod převisem nalézám odpočívajícího perutýna ohnivého (Pterois volitans), který se skrývá v šeru a je připraven k lovu. Perutýni se stávají poměrně velkým, celosvětovým problémem, protože se rozšiřují s moderní dopravou nebo i nezodpovědnými mořskými akvaristy do oblastí, kde nemají přirozené nepřátele a jsou schopni doslova vybít mnoho druhů endemitních ryb. Takže se dostali např. až do oblasti východního pobřeží USA, do zeměpisné šířky téměř až pod New York! Jsou to bezesporu velmi chytré a učenlivé ryby, které dokáží svým chováním překvapit. Řekl bych, že jsou podstatně inteligentnější než velké cichlidy.

Vzpomínám na zážitek z Rudého moře, z nočního ponoru. Kolega našel nádhernou odpočívající rybku u korálu. Posvítil na ní baterkou, aby ji ukázal dalšímu potápěči, a ten si mohl připravit fotoaparát. Fotograf rybu osvítil ještě druhým, výkonnějším světlometem z ramena fotoaparátu, aby mohl zaostřit. A v okamžiku těsně před tím, než stiskl spoušť, kde se vzal, tu se vzal perutýn a ve vteřině rybku slupnul jak malinu. Když se kolega vyděšeně otočil na druhého, co se děje, zjistil, že za zády potápěčů ve vyrovnané řadě čeká dalších osm jedinců, aby si taky daly něco dobrého k snědku. Když to další den vyprávěli egyptským kolegům, dozvěděli se, že to je v poslední době normální chování perutýnů. Plavou v rojnici za potápěči, kteří si osvětlují terén a vzájemně ukazují zajímavé spící ryby, a ve vhodný okamžik zaútočí. Homo sapiens tak degradují do role loveckých, vyhledávacích psů, nosící s sebou inteligentní a výkonné osvětlení noční scény...

Je pořád na co se dívat. Okamžitě každý zapomíná na své každodenní starosti a vychutnává svou možnost vstoupit do tropické podvodní říše. Nepřeberné množství tvarů a barev, velikostí a různých pohybů. Všude kolem jsou lokální mikrosvěty, které se harmonicky spojují v úžasný celek. Obdivujeme klauny a jejich sasanky, stejně jako perutýny, bodloky a klipky, jež svou barevností připomínají motýly. Saidi mi v úkrytech ukazuje murény a další tvory, na které má vycvičené své oko. Ostatně, všude, kam nás jako průvodci berou, jsou jimi poznané a vyzkoušené lokality. Asi tak, jako já provázím návštěvy na výlety na houby v křivoklátských lesích. Zná tu takříkajíc každý kámen, každý korál.

Mořští hadi a žraloci

Přede mnou se na řasách pase mořská želva. Při své velikosti jsou její pohyby elegantní a důstojné. Kousek pod ní se proplétá černobíle pruhovaný mořský had. S identifikací mořských plazů jsem hodně na štíru, jen vím, že černobílé pruhování může mít jak nějaký vodnář tak i vlnožil. Tito hadi jsou jedovatí, patří mezi korálovcovité hady s jedem účinnějším než je jed kobry. Podle některých pramenů patří mořští hadi k vůbec nejjedovatějším. Od nich raději tedy dál. Vodnář ani vlnožil není ale nikterak útočný, spíše zvědavý. Teprve když jej vysloveně dráždíte, se promyšleně otočí a zaútočí. Tak aspoň praví mnozí potápěči. Zažít bych to rozhodně nechtěl.

Někdo má rád adrenalin. Pro potápěče to je určitě setkání se žraloky, takže mnozí po něm zoufale touží. Zejména suchozemci. Říká se, že to je statisticky bezpečné a není čeho se bát. Milovníci žraloků a setkání s nimi rádi uvádějí následující statistiku, která mne respektu pravěkých pánů vodní říše osobně ale nikterak nezbaví:

mg+:5589]

Pár děsivě úsměvných čísel:
- Ročně zemře na pád kokosu a následné rozbití hlavy více než 100 lidí.
- Ročně zemře až 500 lidí na elektrický výboj ze svého topinkovače.
- Ročně zemře 1000 lidí po banálním pádu ze židle.
- Žraloci zabijí ročně 5 lidí (toto číslo je již šest let neměnné).
- Člověk ročně zabije 100 000 000 žraloků (žel dnes již nikoli čtyřmetrových obrů, největší úlovky mají 80 cm).
- Od roku 1950 jsme vyhubili 95 procent žraločí populace.

Žraloka jsem dnes nespatřil ani jednoho. Zato kolem nás proplouvá obrovské hejno modro-žlutě pruhovaných ryb. Jak to dělají, že se všichni otáčejí jako jeden muž ve stejnou chvíli, stejným směrem? O nějaké alfě vedoucí rybě nemůže být asi ani řeč. V hejnu plavou tisíce ryb a určitě se při změně směru neřídí tou první, na kterou většina ani nevidí. Že by nějaké signály? Nebo každá ryba sleduje svého předchůdce a reaguje stejně jako on? Ne, odpověď je tentokrát snadná - je to "šestý" smysl, kterým jsou vybaveny jen ryby – tzv. postranní čára, která rybě pomáhá vnímat okolní tlak, vibrace a tedy i zvuky ve vodě. Spousta dalších otázek se honí hlavou, když vidíte svět, ve kterém jste návštěvníkem jen na pár desítek minut.

Není divu, že jižní pobřeží východní Afriky patří světově k nejnádhernějším lokalitám pro sportovní rybolov. Ryby jsou tu opravdu veliké a pravidelně migrují podél pobřeží. Rybolov je zde tradicí po staletí. Původně se lovili z domorodých plachetnic, již zmiňovaných "dhow" (viz. předchozí díly článku), jež se zde objevily ještě dávno před 7. stoletím našeho letopočtu. Jednou z nejznámějších osobností, která zde propadla rybolovu, byl Ernest Hemingway, který pobýval od místa našeho dnešního ponoru severně v okolí Malindi a Watamu. Watamu je dnes podmořskou rezervací.

Obrovské druhové množství životních forem je okouzlující a je typické pro tropické oblasti. Vysoký počet druhů ryb, živočichů, rostlin a vůbec všeho je zde způsoben vyšší teplotou, než v jiných oblastech světa. Vyšší teplota znamená i rychlejší růst, častější buněčné dělení a tedy vyšší pravděpodobnost vzniku buněčných mutací. A odsud už není daleko k novým druhům.

Každé hloubkové pásmo pod vodou má druhově jiné obyvatele. Opět je to dáno rozdílem podmínek – světla, teploty, proudění, obsahem kyslíku, živin atd. Při plavání pod vodou i já narážím na proudy o různých teplotách. Proudy teplé a studené. Stačí výškový rozdíl několika mála metrů a proud teče v opačném směru než ten ze kterého jste připluli. Rozdíl teplot je někdy značný a je to někdy jako když v pyžamu rovnou z vyhřáté postele vylezete na balkón v době listopadu.