Všechno ostatní (to těžké) nám posádka odnesla na loď již během briefingu. Starostlivost, s jakou se tu starají o turisty, potápěče či výletníky na safari je milá a v tom vedru velmi příjemná. Připadáte si opravdu jako anglický "bílý" muž, jež se vydal na lov do Afriky někdy v 18. století. Všechno se usměvavým a nevtíravým způsobem servíruje až pod nos, vše je zorganizováno a připraveno tak, aby jste se jen rozhodli "go". Na každé své přání slyšíte ono pověstně "Yes, sir". Ještě více se to líbí Ireně. Co já bych řekl, že neudělám, místní jen s úsměvem sdělí "Yes, madam" a je hned realizováno. Z místních je cítit obrovská životní zkušenost, protože myslí opravdu na spoustu věcí, které by vás ani nenapadly. I když vás napadnou, zjišťujete, že už je to nějak zařízené nebo alespoň ošetřené. Nemusíte vlastně tedy dělat nic. Na vás je jen to jediné – užít si to (zaplatit, a ideálně se v budoucnu sem zase vrátit). Tak nějak by měl fungovat pro zákaznicky orientovaný přístup.

Obloha se zatahuje olověnými mraky, zvedá se vítr a tím i vlny. Dnes je náš pátý den pobytu v Keni a je to poprvé, co se takhle kazí počasí. Až do teď to byla přes den vždy sluneční idylka. Pro potápění pod vodou déšť nevadí, tam už je stejně mokro. Nejde ale o to se jen po ponoru úspěšně vynořit, ale dostat se zpátky na loď a s tou se vrátit do přístavu. A to v bouři nebo silněji zvlněném moři nebývá zase až tak snadné, jak se na první pohled zdá. Na moři či dokonce v oceánu platí trošku jiné představy o tom, jak se dostat z vody na souš. Při potápění v českých lomech doplavete jen maximálně pár desítek metrů a jste na místě, odkud jste se zanořovali. Dokonce často vystoupíte po pohodlných schůdcích. V Indickém oceánu je to ale o úplně něčem jiném.

Nevypadá to zase až tak zle, a tak vyrážíme. Snad jen pod vodou bude méně světla na focení v mělkých vodách; hlouběji to už je jedno, protože se musí použít stejně blesk.

Nejtěžší je s lodí vyplout na širé moře. U pobřeží na mělčině se lámou poměrně velké vlny, které musíme čelně překonat. Motory řvou na plný výkon, loď se třese pod údery vln, do kterých narážíme. Příď nahoru, záď dolů. Jako na houpačce. Vzniklá tříšť přelétá až na zadní palubu, kde sedíme. Trvá to jen pár minut, než se dostaneme do hlubších vody a tedy menších zlomů vln. Za pár desítek minut plavby podél pobřeží směrem na sever se dostáváme na naši cílovou lokalitu.

Všichni jsme nachystaní a nedočkaví. Na lodi to houpe a jako suchozemské krysy se těšíme, až budeme v klidu, kde nebudeme trpět mořskou nemocí. Tedy jedině pod vodou! Dnešní potápění je driftové. Tedy v proudu. Loď nekotví a zanořivší potápěči se během ponoru nechají unášet proudem. Loď je na hladině sleduje podle vycházejících bublin a pak všechny potápěče na hladině postupně vyzdvihne. Toliko velmi stručná teorie. Pro kapitána lodi to není nikterak jednoduchá záležitost, je nutné bystré oko, znalost podvodních proudů a letitá zkušenost. Proudy v různých hloubkách jsou různé, jinak směrované a teplotně variabilní. Studené i teplé.

Být unášen proudem je docela příjemné. Nemusíte nijak zvlášť pod vodou plavat. Vezete se pohodlně jak ve vlaku a prohlížíte si podmořskou krajinu. Proud ovšem nesmí být nikterak silný, aby vás nevtáhl někam hluboko dolů nebo neodnesl na širé moře. Osobně za příjemný proud považuji takový, proti kterému se nechá ještě plavat, když se chcete vrátit na nějaké místo, což je při fotografování někdy důležité (nejenom při něm). Musím však podotknout, že proudy bývají obvykle silnější, takže se můžete pohybovat jenom směrem vpřed, cesta zpátky není možná. O to náročnější je při driftovém potápění se udržet ve skupině a neoddělit se. V některých lokalitách jsou proudy tak silné, že dolů strhávají i vzduchové bubliny vydechujícího potápěče. Je zde obrovské nebezpečí, že vás takovýto proud stáhne dolů a už nepustí nebo odnese desítky kilometrů od pobřeží do oceánu. Naštěstí v této lokalitě takové proudy nejsou. Pověstné jsou ale např. v Indomalajsii.

Poslední kontrola, poslední signál OK. Kýváme na sebe pohledy a padáme z okraje lodi kotoulem vzad. Za zlomek vteřiny jsme v teplé vodě, za několik desítek vteřin je celá osmičlenná skupina na hladině. Pod vedením divemastera se zanořujeme.

V hloubce 6 metrů je už klid, necítíme žádné velké vlny, jen lehké pohupování. Voda je teplá jak kafe, dohlednost kolem 20 metrů. Spodní proud nás bere do svého náručí a vyjíždíme na podvodní safari. Náš první ponor v Indickém oceánu. Na první pohled vidím a cítím rozdíl ve srovnání s Rudým mořem.

Oceán je opravdu divoký, vlny mohou dosahovat i několika metrů. O tom jsme se i dneska přesvědčili, když jsme vyjížděli s Maishou od pláže. I pod mořskou hladinou je vidět vliv vln na povrchu. Nemyslím tím jen pohupování, ale zejména i členitost dna, které mnohdy kopíruje zvlněný povrch hladiny. Dno je převážně ploché, nejsou tu tak časté korálové věže jak je známe z Egypta nebo kolmé korálové stěny hned u pobřeží.

Pokud uděláme analogii z přístrojového potápění v Rudém moři, tak skutečný život, s většími živočichy zde začíná až tak kolem 15-20 metrů. Jinými slovy – musíme zde hlouběji. Drsnost oceánu definuje podmínky života pod vodou. Korály nesnášejí usazování zvířeného jemného písku který je dusí a proto v mělkých vodách hynou a pobřežní pás je chudý na život. Proto u ústí velkých řek do moří či oceánů korálové útesy v okruhu několika kilometrů vůbec nenajdeme. Tento případ se pochopitelně netýká Egypta a Rudého moře, protože ze Sahary žádná větší řeka do moře neústí. To je první, co jsem si po ponoru dnes uvědomil.

Na citlivost korálů na zvířený písek musíme myslet i jako potápěči při kopu ploutví. Na rozdíl od Rudého moře si zde užijeme ovšem obrovského množství velkých ryb, včetně velrybích žraloků, kteří sezónně migrují podél pobřeží. Místní divemaster si stěžuje, že migrace ryb a dalších živočichů je časově nevyzpytatelná a nelze ji s přesností prognózovat. Vypráví, jaké by to bylo pro turisty krásné, kdyby věděli, že velryba či žralok připlave ve druhém listopadovém týdnu. To by se prodávaly potápěčské ponory a podmořská safari! Já jsem rád, že tomu tak není. Ztratilo by to kouzlo divokosti a přírody jako takové a ani těm tvorům by se nelíbilo, kdyby na ně čekali očumující potápěči.

Abychom viděli menší živočichy, musíme blíže a opatrně ke korálům nebo se pozorně dívat kolem sebe, nad hlavu.

Menší ryby bych z pohledu jejich životní strategie rozdělil do dvou skupin. Do první patří ryby žijící ve velkých hejnech. Toto uskupení samo o sobě slouží k obraně. Útočník je zmaten, protože neví, na kterou tu malou rybku zaútočit, nedokáže její dráhu ve velkém uskupení a koncentraci sledovat. Platí známé rčení: "Kdo chytá více zajíců najednou, nechytne jediného". Evoluce je však mocná. Inteligentní tvorové si na každou protizbraň vytvoří zbraň novou, nebo metodologii, jak ochranná opatření překonat. Takže i dravci loví ve skupinách, řekl bych spíše ve smečkách. Nahánějí si ryby navzájem. Mistry v takovémto lovu jsou delfíni, kteří hejno ryb zaženou k hladině, či dokonce do mělkých pobřežních vod. Únikových cest je pro ryby méně a značná část z nich je zmasakrována. K lovu se kromě delfínů obvykle přidávají ptáci, útočící střemhlav na hladinu. Voda doslova pak vře ve změti rybích těl.

Pokud nad vámi ve volné vodě plave takováto skupina, světlá hladina při pohledu zespoda ztmavne jejich stínem. Úžasné jsou chvilky, když vidíte, jak se do tohoto hejna vrhá nějaká větší dravá ryba. Hejno se rozestupuje, rychle mění směr, všelijak se motá, kroutí a otáčí. Rybí šupiny odrážejí sluneční paprsky a vytvářejí světelné odlesky, takže celý útvar se rozsvěcuje a zhasíná, barevně i světelně mění, tak jak se mění postavení a orientace ryb směrem ke slunečním paprskům. Hustota ryb připomíná otevřenou konzervu se sardinkami.

Do druhé skupiny bych zařadil drobounké korálové rybky. Ryby této skupiny se schovávají kolem korálů, v různých členitých prostorech útesů, v jeskyních či prohlubních nebo ohbích. Ryby první skupiny nejsou pro akvaristy zase až tak zajímavé. Jsou to velmi dobří, vytrvalí plavci, kteří vyžadují velké množství volného prostoru, kterým proplouvají či migrují.

V korálovém společenství celá řada nejrozmanitějších tvorů je silně teritoriální. Když se na některá místa vrátíte druhý den, najdete u stejné sasanky tentýž pár klaunů. Pak jsou tu malilinkaté ryby, žijící v hejnech kolem korálů. Stačí se přiblížit o trochu více, než je jejich ochranné, bezpečnostní pásmo a jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Schovají se do korálů. Ale stačí jen chviličku počkat a při tom nijak nerušit. Znovu se objeví a rozpustile skotačí. Mezi korály proud není ve srovnání s otevřeným prostorem zase až tak silný. Blízkost korálů rybkám pomáhá se chránit před proudem, který by je mohl odnášet dál. Kudy voda teče, poznáte podle orientace hejna. Ryby jsou otočeny hlavou proti proudu. Všechno v proudu vlaje, třepetá se.

Takováhle pozorování zbožňuji. Jsou to úžasné chvilky štěstí vidět takhle barevný a rozmanitý svět. Musíte být ale dobrými pozorovateli a na některé věci musíte nacvičit zrak. Ryby se dokáží schovávat ve stínu, pod převisy atd. Stačí posvítit baterkou a najednou lze spatřit, kolik obyvatel je v relativně malém prostoru natěsnáno. Neocenitelný je můj buddy, který mi ukazuje věci, které by mně zůstaly skryté. "Kdo ví co hledat, vidí dvojnásobně". A to platí i pod vodou a ušetří mi spoustu energie, sil a hlavně vzduchu, takže při jednom ponoru toho vidím opravdu maximálně.

Proud mě unáší dál a dál. Abych ještě alespoň pár desítek vteřin prodloužil pozorování, musím se opatrně zachytit nějakého pevného výstupku odumřelého korálu nebo ještě raději skály. Správně bychom se neměli ničeho dotýkat, abychom nic zde nepoškodili. Jediný centimetr korálu roste i 7 let! Dávám pozor na ruce a zejména na nohy a hlavně ploutve, ve kterých nemám žádný cit - nejsou součástí mého biologického těla. Chcete-li ovšem pozorovat tenhle svět v proudu, nebo dokonce jej fotit, musíte se alespoň na chvilku nějak dokázat zastavit, najít místo s minimálním proudem, stejně jako to dělají ryby. Na rozdíl od nich potápěč nemá šanci dlouhodobě s proudem zápasit, "přetlačovat se" a plavat proti němu. Nakonec to vždy skončí vyčerpáním. Je lepší se nechat unášet. Pár snímků a musím dohnat skupinu, která se mi vzdaluje.

Celou dobu po očku sleduji svou grupu a hlavně mého buddyho. Černoušek Saidi je kousek nade mnou v pohodlné pozici a hlídá mne. Vše je v nejlepším pořádku. Pro mě je tenhle svět úplně nový, on jej viděl při svých stovkách ponorů už mockrát. A stejně i on potvrzuje, že to je pořád jiné. Ani zde člověk do "stejné řeky" nikdy nevstoupí dvakrát.