Uklízíme

Čas povídáním o tom, jaké to je mít potápěčskou základnu utekl velmi rychle. Co mě nejvíce zaujalo, byla problematika korupce a pracovních sil. Za všechno se tu musí úředníkům platit, aby něco vůbec schválili.

Nejvíce mne překvapilo povídání (kterého jsem se zúčastnil asi o dva dny později) s jedním z evropských dobrovolníků, který zde pomáhá při osvětě prevence AIDS. Totiž – aby dobrovolník mohl zůstat pracovat déle (zadarmo!), musí zkorumpovaným vládním orgánům zaplatit za toto povolení! Krajina, zvěř, příroda, země jako taková tu je nádherná. Život místních lidí ale těžký, každý den bojují svým způsobem o přežití. A najde se zde mnoho mladých odvážlivců z Evropy, kteří chtějí upřímně pomoci a prakticky pomáhají. Naleznete tu dobrovolné lékaře, zdravotní personál, učitele atd. Nadšení je velmi nakažlivé. Takovéto lidi obdivuji a fandím jim. Člověka i napadne, zda by zde dokázal a chtěl žít jako oni. Život úplně jiný než v Evropě. Je to ale o naplnění životního poslání, nejde v žádném případě o zaměstnání. Po šesti letech strávených v Rusku vím, jak těžké to je někdy žít v zahraničí. Pokud si člověk dokáže udržet určitý životní standard, je to možné a poznání je nádherné a rozhodně stojí za to. Ale je to i o obrovské osobní oběti, při které se člověk vzdává mnoha výdobytků lidské civilizace.

Majitel základny zaměstnává místní obyvatele. Najdeme je na lodi jako potápěčské instruktory, dokonce kapitán Maishi je Keňan. K tomu přibývá síť agentů po hotelech na pobřeží, kteří získávají pro základnu klienty. Jen malému množství těch největších hotelů se vyplatí provozovat potápěčskou základnu. V těch normálních hotelech je jen zástupce potápěčské základny, který v lokalitě hotelu zabezpečí maximálně výlet lodí s proskleným dnem, šnorchlování ve vnitřní laguně korálového útesu nebo ponor s přístrojem ve sladkovodním hotelovém bazénu. Zaměstnanci v hotelu jsou usměvaví, milí, vstřícní. Téměř nikdo z nich nemá ale ani střední školu – stát poskytuje bezplatně jen základní vzdělání. A tak se nesmíte divit, když takový zaměstnanec neumí spočítat ani slevu 10% za několikanásobný ponor. Úkolem agentů je zajistit jen váš kontakt se základnou, o všechno ostatní se postarají až tam.

Tři hodiny povídání uplynuly jak voda. Vrací se Maisha. Zvedám se, abych šel naproti a pomohl vynosit výzbroj a výstroj. Jsem zvyklý se o své věci starat sám. "Ne, zůstaňte v baru. O tohle se posádka postará, je to její práce". A tak jenom sleduji, jak místní vykládají z lodě tlakové lahve a potápěčské vybavení opatrně na vozíky a ty odvážejí na základnu. Používané lahve jsou 12 litrové a hliníkové. Jsou podstatně lehčí než ocelové, takže při každodenní manipulaci se ušetří spousta lidských sil.

Všechno se okamžitě omývá a pere ve sladké vodě, aby nikde, zejména v dýchací technice, nezůstala agresivní silně korozijní mořská sůl. Dokonce se přidává do vody i antibakteriální přípravek, který jednak zabraňuje, aby vznikly plísně a zároveň zbavuje veškeré vybavení pachu moře. S německou důkladností je všechno vypráno, očištěno, ošetřeno a pověšeno na stojany k uschnutí. Všechno tu má své místo a řád.

Černoušci jsou opravdu zruční a poctiví, neudělal bych to lépe. O všechno se starají jako o své. Podobně to funguje i v Egyptě. Čeští potápěči mnohdy hanlivě nazývají členy místní posádky "čmoudy" podle barvy jejich pleti. Myslím si, že takovéto opovrhování není na místě. Někteří se opravdu hodně snaží, stejně jako tady. Málokdo si taky uvědomuje důležitost dobrého vztahu s místním vedoucím ponoru.

Pokud se domorodému potápěči zalíbíte, vezme vás i na svá oblíbená místa pod vodou. Nejedná se jenom o zalíbení lidské, ale především profesionální. Nikdo neukáže ani pod vodou svou rajskou zahrádku, aby jste mu tam olámali a okopali korály nevhodným, neopatrným pohybem. I proto je nutné se pod vodou vždy chovat profesionálně a ohleduplně k přírodě.

Guarézí lávky

Do hotelu odjíždíme jen na lehko s osobními věcmi, vše to těžké zůstává na základně. Beru si jen dekompresní počítač, abych si v klidu večer prošel zpětně průběh ponoru a zapsal jsem jej do svého potápěčského deníku. Samozřejmě že vezu zpátky i fotoaparát, protože se sem vrátíme až pozítří. Mezi potápění vkládáme rovnoměrně výlety. Zítra nás čeká safari a je nutné foťák vybalit z vodotěsného pouzdra.

Zpátky cestujeme opět terénním náklaďákem. Po levé straně silnice, která se vine paralelně s pobřežím, jsou hotely ukryté v nádherných tropických zahradách. Vpravo pak palmové háje, které volně přecházejí v džungli. V místním průvodci se dočítám, že tento biotop je hojný na ptactvo a velké množství hadů.

Mne zajímají ale lávky pověšené mezi stromy vysoko nad silnicí, jež spojují stromy vlevo a vpravo podél hlavní dopravní tepny. Provazové lávky připomínají cirkusové hrazdy ve výšce kopule stanu. Provazy a horizontálně natažené žebříky. Nejsou však zřízeny pro cirkusové artisty, ale pro vzácné opice guarézy (Colobus angolensis). Ty žijí ve vysokých patrech stromů, takže je nelze jen tak jednoduše spatřit.

Aby se dostaly na druhou stranu porostů směrem k oceánu, musely přecházet přes silnici a proto v minulosti jich mnoho zahynulo pod koly projíždějících vozidel. Lávky tak zachránily další životy.

Tyhle nádherné černobílé opice s hřívou a dlouhými chlupy nejsou žádní drobečkové. Samec dosahuje váhy přes 10 kg, samice 9 kg. I když v binominálním názvosloví u druhového jména se vyskytuje slovo angolská, v Angole je téměř nenajdete. Žijí převážně v lesích podél východního pobřeží Afriky, tedy hlavně v Tanzánii a v Keni až po střední vnitrozemskou Afriku do nadmořských výšek 3000 m. V korunách stromů žijí i spí, 3/4 potravy tvoří listy a zbytek ovoce. Po 7 měsících březosti guarézy rodí jediné mládě, které je až na černé skvrny kolem očí celé sněhobílé. Zajímavé je, že již několik dní po narození mláděte ho matka půjčuje i ostatním mladým "bezdětným" samičkám, aby se o něj staraly a tím se připravovaly na mateřství. Guarézy žijí v tlupách kolem 50ti jedinců. Chov guaréz v ZOO je velmi náročný pro jejich plachost a náročnost k prostředí – těžko snášejí jakékoliv změny. Guarézy byly v minulosti loveny pro kůži i pro maso, nyní jsou navíc jejich biotopy devastovány člověkem. Jeden z největších chovů guaréz v zajetí lze nalézt ve Dvoře Králové, kam byly v r.1988 dovezeny z Tanzanie a dále pak pravidelně množeny.

Guarézy se živí listím nejrůznějších stromů. Příroda se ale brání, a tak listy mnoha tropických stromů jsou značně jedovaté. Obsahují alkaloidy – strychnin, tanin a kyanidy. Guarézy mají v trávicím traktu zase baktérie, které si s těmito látkami poradí a rozloží je. Guarézy denně konzumují listí v dávce, která by spolehlivě několika násobně zabila ostatní živočichy.

Nikdy by mne nenapadlo, že jiné opice, konkrétně paviáni, zase chodí na břeh oceánu v době po přílivu a hodují na vyvržených mušlích a dalších mořských živočiších. Každou chvíli se dozvídám nové a nové informace – z vyprávění, vlastních pozorování, dodatečně pak ještě z literatury či internetu.

Největší laskominou pro kočkodany i paviány jsou žraločí vajíčka ve formě tobolek. No, napadlo by to někoho? Opice jako predátoři žraloka? Tobolková vajíčka se nacházejí ve spleti mořských chaluh, kam je žraloci na jaře ukrývají do bezpečí před mořskými predátory. Největší množství chaluh roste na jižním cípu Afriky (mys Dobré naděje), kde je chladná voda. Žraloci nepočítají s inteligencí a zručností opic "z jiného světa", které jim vybírají odložené zárodky jejich dalšího pokolení.

Přijíždíme do hotelu. Pro mne to znamená dobře osprchovat pouzdro fotoaparátu od slané mořské vody. Protože času je obvykle málo, rychle jej ještě fénem suším, abych pouzdro fotoaparátu mohl rychle otevřít. Voda a fotoaparát, to se nemá rádo. Dát nabít baterku do samotného fotoaparátu a i do blesku. Na stole jsou samé kabely, které tahám s sebou. I na tohle musíte při cestě do exotické země myslet – nezapomenout na redukci elektrické zástrčky – v Keni se používají pořád britské normy – a dostatek rozdvojek. Přes ně nabíjíte zdroj fotoaparátu, dvou blesků (suchozemský a podvodní) a v zástrčce obvykle máte ještě elektrický repelent proti komárům. Na stole je překabelováno, když si k tomu ještě připočtete nabíjení dvou mobilů, tak je to docela síla.

Vyndání fotoaparátu z pouzdra jde poměrně rychle. Horší to je s jeho přípravou na další ponor – jen připravit fotoaparát a pouzdro zabere skoro hodinu. Musíte pracovat v suchu, v klidu a hlavně při dobrém osvětlení, v plném soustředění. Stačí, aby na těsnění dostal vlas nebo nějaký prach či zrníčko písku z pláže a malér je hotov. Vždycky první chvíle pod hladinou jsou "na nervy" než se přesvědčíte, že je vše OK a nevytopíte techniku za desítky tisíc korun.

Pouzdra Ikelit je naštěstí průhledné, takže lze poměrně dobře vizuálně na suchu kontrolovat stav gumových těsněních a pod hladinou, zda dovnitř neteče voda. Je to ale o cviku. Je známo mnoho případů, kdy potápěč v hloubce 30-40 metrů zjistil, že se mu v pouzdře objevila kapka vody a ponor předčasně ukončil. Jaké ale bylo překvapení, když zjistil, že to není kapka vody, ale poslední vzduchová bublina, která už v jinak zcela zatopeném pouzdře zbyla! Život je někdy ošklivý, takže kontrol není nikdy dost. Těsnění nesmí být zpuchřelé, nesmí se roztahovat (což po roce provozu dělá každé těsnění) a proto je lepší jej 1x do roka, obvykle před nějakou expedicí, vyměňovat.

Nezapomenout ani na náhradní sady těsnění a na silikonovou vazelínu. Každý výrobce tvrdí, že se musí používat jen ta od něho. Já už k plné spokojenosti používám silikonovou vazelínu na těsnění hlav do filtrů Eheim a mám vyzkoušeno, že s vhodným těsněním udrží i tlak vody v 50 metrech. Důvod pro vazelínu Eheim je jednoduchý – je podstatně levnější než americký produkt dovážený ze zámoří. Kolegové potápěči jen kroutí hlavou a tvrdí, že si koleduji o malér. No, on i ten Eheim musí snést těsnění přetlakem na nějakou tu atmosféru a rozhodně na dobu větší, než je 45 minut, což je průměrná doba ponoru v moři nebo oceánu do rozumné hloubky.