Píp, píp, píp. Konec kochání. Musím se vrátit do technické reality ponoru, jeho poslední fáze. Počítač na konzoli je na mne drzejší, pípání je hlasitější a v kratších intervalech a ve vyšší tónině než předchozí signalizace poloviny spotřebovaného vzduchu. Tentokrát mi zbývá už jen čtvrtina zásoby vzduchu, jsem na tlaku 50 barů. S pípáním se na podsvíceném LCD display zároveň zobrazuje plná, nekompromisní šipka směrem k hladině, která bliká a otravuje. Nic naplat, musíme z hloubky 18 metrů zpátky na hladinu. Dekomprese je OK, tedy není nutná, jen povinná bezpečnostní zastávka ve 3 metrech pod hladinou.

Dávám signál Saidimu, že musím už na hladinu. Potvrzuje, že pochopil a zahajujeme pomalý výstup. Ne rychleji, než je rychlost nejmenší bublinky z plicní automatiky, která stoupá vzhůru. To je vizuální kontrola a pravidlo známé již od historického začátku potápění z dob nestora nezávislého přístrojového potápění kapitána Jacques Yves Costeau, staré přes 50 let. Dnes vás pochopitelně ještě kontroluje dekompresní počítač, kterému neunikne ani větší rychlost výstupu nebo zvýšená dechová frekvence, panikaření a ihned vám dá nekompromisně vědět, že není něco v pořádku.

Jsme v pěti metrech. Zastavujeme se, abychom rozbalili a nafoukli signální bóji. Pěkně to tu začíná houpat. Znatelně cítím, že se povětrnostní podmínky na hladině dost silně změnily. Vítr a silné vlny. Bóje je nutností, aby nás naše posádka na rozbouřeném moři uviděla a našla a zároveň aby nás nepřejela nějaká jiná loď. Jsme sice pár kilometrů od pobřeží, ale provoz tu je docela čilý.

Bouřka a mořská nemoc

Zavěšuji se plnou svou vahou (nechá-li se tak říci) na bójku, která je už na hladině. Je to taková hra. Tahle signální potápěčská bóje je asi dva metry dlouhý "pytel" červené barvy se šikmým bílým pruhem (symbol "potápěč pod vodou"), který se zamotaný (podobně jako pytlík do koše na odpadky) schovává v kapse jacketu. K signální bójce je připevněna dostatečně dlouhá, na otáčecím navijáku namotaná šňůra. Bójku vytáhnete a plicní automatikou naplníte vzduchem (zespodu má bóje otvor, jako ten sáček na odpadky). Bóje stoupá k hladině. A právě tam je kritický moment, aby jste ji udrželi ve svislé poloze a sama se nevyfoukla, nesplaskla a nelehla si na hladinu. Proto se na ní musí potápěč svou vahou pověsit, aby ve vodě svisle stála, trčela dva metry nad hladinu a tím byla viditelná. Zároveň musí potápěč dávat pozor, aby se do lanka bóje nezamotal. To by bylo velmi nepříjemné.

Bójka stojí, vše je až posud v nejlepším pořádku. Vynořujeme se po 45 minutách ponoru na hladinu. Překvapení, které jsem nečekal. Fouká mnohem silnější vítr, než při zahájení ponoru. Vlny mohou mít tak 4 metry a pro mne, jako suchozemskou krysu, to houpání není zrovna příjemné. Saidu mi oznamuje, abych počkal na loď a že se vrací ke skupině, aby ji dohnal. To mě překvapilo ještě více, než ty vlny. Ještě než jsem stačil něco říci, zmizel pod hladinou a mne nechal samotného osudu, vlnám.

Zůstal jsem sám. Loď vidím poměrně daleko a to jen vždycky jen na pár sekund, kdy mne vlna na svém hřbetě vynese nahoru. Zavěšuji si fotoaparát karabinou na jacket, který si nafukuji, abych plaval jako korkový špunt pohodlně na hladině a nemusel se držet silou nohou a hlídat navíc ještě fotoaparát. Mám teď úplně jiné starosti.

Začíná pršet. Nezbývá než oddaně čekat než připlave Maisha, aby mě vzala na palubu. Nahorů, dolů. Nahoru, dolů. Fuj. Čekání na hladině trvá dlouhé desítky minut. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Fuj, fuj. Nedělá mi to vůbec dobře, tohle jsem zatím nikdy nikde netrénoval. Další potápěčská zkušenost do sbírky. Usilovně mávám bójí, aby mne na palubě někdo uviděl. Ti tam určitě někde zase kecají a nedívají se na hladinu oceánu. Anebo dívají a nevidí, vlny mě schovávají a bójka je na tohle asi malá. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Fuj, fuj, fuj. Pátá jízda horskou dráhou s neteří v Julděfuldě se mi teď jeví jako zábavná činnost. Po půl hodině se dostavuje mořská nemoc. Teoreticky znám dobře jak jí zabránit. Najít a dívat se na horizont, na nějaký pevný bod a k němu se upnout. Jenže to tady nejde. A tak krmím ryby pode mnou dnešní chudou snídaní. Teorie zůstává šedivou teorií, zelený je strom života, stejně asi jako má tvář.

Asi po 40ti minutách připlouvá Maisha a bere mne na palubu. Postupně podávám ze žebříku nahoru fotoaparát, ploutve a z bočních kapes jacketu 7 kg integrované olověné zátěže, abych vůbec mohl vylézt. Jak se říká, mám toho plné brýle. To čekání na rozbouřeném moři bylo nepříjemné, vůbec jsem chvilkami nevěděl, zda mě najdou a jak to skončí. Kapitán vyzdvihl všechny ostatní, a mne si nechali jako posledního. Prostě si mne vychutnali – věděli podle mého deníku, že to je můj první ponor v oceánu. Takže obyčejný křest. Teď jsem byl nesmírně šťasten, jakmile jsem vylezl z vody ven, protože se mi podařilo překonat navíc ještě jedno poslední "úskalí".

Keňské potápěčské lodi nemají na zádi pohodlnou plošinu s pevně uchycenými žebříky jako komfortní lodě egyptské. Tady se vylézá poblíž závěsných motorů po nouzovém žebříku, který je volně otočný podle horizontální osy úchytu. A jak se loď na rozbouřených vlnách kymácí, houpe se i žebřík, takže stačí si neuvědomit, že se musíte chytit opačně než je obvyklé a přirozené, jinak vám žebřík přirazí ruce k trupu lodi celou váhou potápěče i s jeho výstrojí. Při shodě nešťastných náhod může dojít i k rozdrcení hřbetu obou rukou.

Na lodi vidím, že Ireně je ještě hůře než mně. Pro nevolnost se do vody ani neodvážila. Představa, že při motající se hlavě a rozhoupaném žaludku měla ještě skočit kotoulem vzad do vody vzpínajících se vln z výšky 2,5 m přes bok lodi, byla, jak se mi pak svěřila, hrozná. Takže zůstala na lodi celou dobu a nebylo jí zrovna fajn. Pod hladinou bylo přeci jen lépe.

Za trvalého deště vyplouváme na druhou lokalitu. Nevím, kdo všechno zažil opravdovou mořskou nemoc. Takhle blbě nám v životě ještě nebylo a to jsem toho zažil poměrně hodně. Žaludek se zvedá a zmítá, stejně jako rozhoupané moře. Křečovitě se držíme za zábradlí a dál krmíme ryby. Ne a ne to přestat, i když už není vlastně uvnitř nic, co by mohlo jít ven. Hlava bolí, migréna hadr. Svět se propadl do bláznivého kolotoče. Jakýkoliv pohyb tělem dělá problémy a všechny tyhle pocity jen znásobuje.

Pro ostatní na relativně malé lodi to nebylo asi taky nic příjemného. Po deseti minutách, kdy se náš stav nelepšil, přišel slušně kapitán, zda by nám nevadilo, kdyby nás vysadili na břehu. Nevadilo. Na další ponor nebylo dneska ani pomyšlení.

Po dalších deseti minutách nás Maisha potupně vysazuje na břehu, asi 20 kilometrů po pobřeží k naší základně. Veškerou výstroj necháváme na lodi. Kapitán kormidluje ke břehu co nejblíže, jak mu to jen ponor lodi a reliéf dna dovolují. Na pevnou pláž zbývá nějakých padesát metrů, ale loď zde nemůže blíže. A tak skáčeme do vody, která nám sahá až po bradu. Připadám si jak zbloudilá a vyplivnutá velryba na pláži.

Stalo se ale něco neuvěřitelného. Jakmile jsme pod nohami pocítili dno, nevolnost, provázená houpáním a závratěmi jako mávnutím kouzelného proutku zmizela snad ještě rychleji než nastala.

Čekáme u rybářské vesničky. Místní obyvatelé na nás pokukují jak po Marťanech. Kromě neoprénů jsme v tu chvíli neměli nic na sobě ani s sebou. Musím ale pochválit německou organizovanost. Ještě dříve, než se stihneme rozkoukat, pro nás přijíždí terénní náklaďáček, který nás vezl už ráno na základnu. Později se dozvídám, že na tuhle situaci jsou připraveni a obvykle takhle končí každý první ponor při rozbouřeném moři. Takže nic nového pod sluncem.

Zpátky na základně

Během několika mála minut nás terénní nákladní vůz odváží zpět na základnu. Tam nás už čeká starostlivý majitel a vyptává se, jak na tom jsme. Nikomu se nechce ani věřit, co se přihodilo. Počasí se zatím umoudřilo, na nebi ani mráčku a den zase jako vystřižený ze žurnálu. Všechny naše příznaky zmizely. Konec dobrý, všechno dobré. Druhý ponor prostě oželíme, budou další.

Sedíme u baru a znovu probíráme celou anabázi. Jak se říká – "Lidé dělají chyby. Moudří jednu chybu vždy jen jednou". Smyslem je přijít věci na kloub, co se stalo, abychom i my se napříště poučili. Majitel základny, který se zde potápí přes dvacet let se trefí do černého hned první otázkou: "Berete nějaká antimalarika a kdy?" Samozřejmě, Malarone a ráno při snídani".

"Tak tady je ten problém", pousměje se náš hostitel. Malarone jako takový je vhodný na potápění, ale je neslučitelný s houpáním moře, protože má vliv v této věci na váš organismus. Je to něco jako "antikinedril". Díky Malaronu vám bylo zejména zle. Tohle se nám tady neustále opakuje se všemi, co berou Malarone. Nejste první, nejste jediní a nebudete bohužel ani poslední. Tak tohle na okresní hygienické stanici nevěděli, možná jsem se jenom nezeptal. Bavili jsme se o potápění, ne o jízdě lodí po rozbouřeném oceánu. Kdo se holt neptá, nic se nedozví …"To vám čeští doktoři neřekli, že Malarone může vyvolávat a vyvolává pocit na zvracení a zvracení?" "A když se vyzvracíte do 2 hodin po jeho požití, musíte si vzít další tabletu, jinak antimalarikum ztratí účinnost?".

Koukal jsem jako opařený. O prvním jsem vůbec netušil, to druhé by mne zřejmě časem napadlo. Řešení je jednoduché – přestat Malarone brát vůbec, nebo jej aspoň přesunout na čas večeře. Volíme druhou možnost. K tomu jsme vyfasovali od šéfa základny další podpůrné prášky proti zvracení – Stugeron. A to úplně zdarma pro každého. Svého času tenhle medikament byl v lékařství hit. Dával se ale především na zabezpečení dobrého prokrvování zejména mozku. Jako lék proti mořské nemoci se používá díky jeho dalším účinkům.

Jednu tabletu před spaním, druhou ráno před ponorem. Musím po pravdě říci, že po změně medikamentů či času jejich používání našich dalších 8 ponorů dopadlo pak už úplně bez problémů a cítili jsme se jak staří ostřílení kozáci. Podobnou, ne-li ještě větší bouři jsem zažil ještě jednou. Doma jsem se v klidu pak dočetl, že Stugeron by se měl dávat jen na lékařský předpis. Na základně jej měli celou bednu a dostávali jej všichni potápěči, jinak by dopadli jako my dnes a bylo by po obchodu s potápěčskými službami pro turisty. Po návratu do vlasti se rovněž dozvídám, že Stugeron je v lékárničkách první pomoci speciálních složek námořní pěchoty SEALs.

Musíme se nakonec ale taky pochlubit pochvalou celé posádky, že jsme zvraceli pouze přes palubu do moře, nikoliv do lodi, jako někteří naší předchůdci. Ale umím si představit, že kdyby bouře byla intenzivnější nebo trvala déle, nebylo by dostatku fyzických sil se udržet na zábradlí kymácející se lodi a bylo by nám to asi srdečně úplně jedno.