Večerní safari

O půl páté vyjíždíme na večerní safari. Trošku se ochlazuje a tak se zvěř probouzí k životu podobně jako my po sprše. Přes den, za plného slunce, toho na safari zase až tak moc neuvidíte. Zvěř se schovává před vedrem, polehává, postává ve stínu stromů či keřů, v nejlepším případě se pohybuje jak ve zpomaleném filmu.

Mnoho zvířat v podvečer vyráží z potravou ze svých úkrytů. Projíždíme znovu kolem mrtvoly buvola, respektive toho mála, co z něj zbylo. Lvice jsou už pochopitelně dávno pryč. V protisvětle zapadajících slunečních paprsků vidím nahrblé (a ošklivé) hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), které se ve stále těsnějších kruzích, podobně jako žraloci v oceánu kolem své budoucí oběti, pohybují kolem hromady kostí s nadějí, že i na ně něco zbude.

Hyeny nemají mezi lidmi dobrou pověst. Snad je to způsobeno tím, že se živí mršinami, nebo jejich "zlomyslným" smíchem, chrochtáním a nářkem či tělesnou stavbou a pohybem. Hyeny mívají též často srst pokrytou bahnem a krví potravy. Svou aktivitu přesouvají do noci, kdy je slyšet pouze jejich smích a ve světle jsou vidět jejich zelené oči. Navíc je hyena skvrnitá výtečný lovec schopný zabít i člověka. Všechny výše uvedené charakteristiky přispěly ke špatné pověsti tohoto jedinečného tvora. Dokonce nadávka, že se někdo chová jako hyena, bývá jedna z nejhorších. V Africe je hyena často "koněm" temných kouzelníků a kdo ovládne jejich tajemnou sílu, stane se mocným. Části těl a výměšky jsou ceněny v tradiční medicíně.

I přes svou pověst je hyena skvrnitá jedinečným tvorem, který jako jediný savec dokáže pozřít i velké kosti a tak zcela čistit krajinu od mršin, které mohou být i ve velmi pokročilém stádiu rozkladu. Hyena je mimo své důležité role uklízeče mrtvol též odhodlaný a statečný lovec. Loví ve skupině a tyto skupiny dokáží usmrtit buvola i zraněného slona či mládě nosorožce.
Fotit se moc už nenechá, maximálně tak siluety zvířat v otevřeném prostranství. I přes den mám při focení co dělat, abych při velkém přiblížení udržel obraz ještě ostrý u pohybujících se zvířat. Nikdy by mě nenapadlo, že abych udržel nerozostřený obraz při plném slunci, budu muset používat citlivost 400 ISO a někdy i vyšší. Při západu slunce se nechá fotit tak akorát nezapomenutelná krajina, nehybná stáda zvěře a hlavně dlouhé krky žiraf, které spásají neúprosně listoví akácií. Je zcela patrné, kam až dospělé žirafy dosáhnou. Koruna akácie je zespoda téměř vodorovně "seřezaná", podobně jako korby nákladních automobilů formují větvě alejí podél frekventovaných evropských okresek.

Přijíždíme k dalšímu napajedlu. Půda je rozbahněná, všude samá šlápota. Je obsazeno, přesloníno. V povzdálí kráčí jen zvědaví pštrosi a čekají, až se u vody, no spíše u bahnité louže uvolní a dostane se na ně taky řada. Ranger nám vypráví, že v národním parku je pod zemí uložen vodovodní řád jež zásobuje v období sucha zvěř vodou. Toto opatření si vynutili právě sloni. Před několika lety velká vedra vysušila všechny vodní zdroje. Zoufalí sloni řešili situaci po svém. Prorazili elektrické oplocení parku a zcela zplundrovali několik domorodých hospodářských usedlostí vesničanů, políčka, zavlažovací systémy i zásobárny s vodou. Vesničané si to ovšem nenechali líbit, chopili se zbraní a mnoho už i tak zdecimovaných sloních stád připravili o další jedince. Jediným řešením konfliktu pro stát bylo vybudování umělých napajedel přímo v rezervaci.

Pytláctví je dosud velkým africkým problémem, i když se oficiálně tvrdí, že Keňa s ním definitivně zatočila v roce 1991. Do té doby však bylo vybito 90% početních stavů slonů a nosorožců. S pytláky se můžeme setkat i dnes. Plat rangera je kolem 30-50 USD měsíčně, pytláci vydělají podstatně více. Není tedy divu, že i někteří rangeři občas přimhouří oči a nevidí, obzvláště tehdy, kdy pocházejí ze stejného kmene nebo rodiny v širším slova smyslu.

Vracíme se potemnělou krajinou "domů", do lodge. Všude slyšíme cikády a malebné zvuky džungle savany. Syčení sloních chobotů, které sprchují svá těla kalnou vodou, občas opláchnou i malá slůňata, která ještě pořád vesele skotačí a pobíhají kolem rodičů a všech svých příbuzných. Z dálky, temnoty občas zahřmí lvi a v tu chvíli všechno ztichne a každý naslouchá, co se bude dál dít.

V přízemí lodge je prostorná, otevřená restaurace s ratanovým nábytkem v loveckém stylu, která je krytá vysokou střechou postavenou v domorodém stylu. Rozhled na všechny strany, samozřejmě i na napajedlo. Večerní atmosféru dokreslují už jen svíčky na stole a speciální, nažloutlé osvětlení s malou intenzitou, aby světla nerušila zvěř, která se sem přišla napít.

Připadáme si jak v pohádce. Ani se nedivím, proč všem kolonizátorům z minulých století se tu tak líbilo. Zatímco je nám servírována večeře (jak jinak než medium propečené steaky) a popíjíme jihoafrické víno, pozorujeme cvrkot kolem napajedla. Teď zrovna přicházejí v dálce sloni a zebry, jež právě pijí, zvedají hlavy a důstojně odcházejí do černo-černé tmy, aby uvolnily místo větším a silnějším. Ze tmy za námi se zářivě bílé zuby ptají, zda má choť je se vším spokojena. Skoro nic nevidím, jen tuším místního zaměstnance, jež stojí ve zdvořilém předklonu se stříbrným táckem a utěrkou přehozenou přes předloktí levé ruky. Tvář splývá s tmou a decentní chování nijak neruší. Takhle bych si nějak představoval obsluhu i v evropských restauracích.

Hodně turistů tu je z Anglie, Dánska, Holandska. Jsem šťasten, že neslyším němčinu ani ruštinu. Je nás tu tak všeho všudy dvacet, víc ne. Přítmí restaurace se najednou rozzáří dortem se svíčkami, který nese šéfkuchař našemu sousedovi z Velké Británie, statnému sedmdesátníkovi, který právě dnes slaví své kulatiny. Za šéfkuchařem v bílé zástěře a čepici v řadě pochoduje veškerý personál a krásně zpívá "Happy birthday to you". Ostatní turisté se přidávají a je tu nádherně. Zdržujeme se asi ještě tak hodinku a jdeme spát, ráno vstáváme ve 4 hodiny a opět vyrážíme do terénu.